Nikomu na mně nezáleží
11/8 2017
Tak toto je ozvěna z mého života. Donesla se ke mně dnes. Plně mě zasáhla a já si uvědomil, jak mi život v dospívání vlastně začal. Již jsem o tom psal, přesněji, nastiňoval jsem tento problém na svých stránkách. V dětství spousta zákazů a nařízení, kterým jsem i přes vzdor postupně podléhal. A tak, tato informace byla v mém podvědomí hluboko ukryta. Protože fixe omezení, byla důkaz toho, jak rodičům na mně záleží. (Fixe = upevňování neskutečného.)
Vlastně ona ta fixe i rostla, protože byla čas od času přikrmována. Dovršilo se to výběrem střední školy, ekonom proti své vůli; potom výběrem zaměstnání, Družstvo invalidů proti své vůli; a k utržení od tohoto pocitu došlo, postupně. Nejdříve jsem změnil zaměstnání podle svých představ. Výpočetní technika. Potom rychlá svatba a rychlé odstěhování 360 km daleko od rodičů.
Ale podvědomí je silná mrcha. Obrátilo se tak nějak proti mně. Také mně na nikom nezáleželo. Moje děti byly má spása. První krach jsem zažil po sedmi letech manželství. Ani mé manželce na mně nezáleželo. Po dalších sedmi letech přestalo záležet i mým dětem na mně.
Útěky ze života na ulici bylo to jediné, co zbylo. Sebevraždy mě přestaly bavit. Život na ulici mě bavit začal. A pořád nikomu na mně nezáleželo. Ať jsem byl, kde chtěl, vždy šlo jen o prospěch druhých. Ani když jsem se vrátil do Havířova, nebylo nikoho, komu by na mně záleželo.
Zkusil jsem znovu děti a bratra. Vyšlo to. Ale touha po milující manželce byla v podvědomí silnější než vlastní rodina. Že mezitím jsem si vypěstoval velmi zdařilou závislost na alkoholu, jsem si ještě dalších sedm let neuvědomoval. A tak vlastně podvědomí bylo krmené všude, kudy jsem chodil. Nikomu na mně nezáleží. Paradox fungoval tak, že nedej Bože, aby na mně někomu záleželo. To bych zase musel dělat, co chtějí oni.
Dokonce i má třetí manželka pochopila, že když jí přestane na mně záležet, může sobě pomoci. Paradox se objevil později. Pomohla tím i mně. Na Domečku ve Službě následné péče jsem poprvé ucítil, že někomu na mně záleží. To, že to byla fixe, jsem pochopil až v šedesáti.
Jak přibývala léta abstinence, vycítil jsem od lékařů a jejich sestřiček, že jsou to vlastně oni, kterým doopravdy na mně záleží. Toto byla ta energie, která mě poutala ke střízlivosti. A poutá dál. Už neřeším, jestli je to fixe nebo ne. Protože se mi vrátila dcera s vnukem do života a … je mi jedno, jestli jim na mně záleží nebo ne. Hlavně že jsou ve mně a se mnou. V mém životě. Už vážně nechci, aby na mně někomu záleželo. Tato obrana v podvědomí mě dovedla až k tomu, že jsem přerušil vztah s neteří a její rodinou. Také začala tím, co je pro mě dobré a co špatné. Vlastně vztah ukončila ona. Asi proto, že já to cítil jako manipulaci a ona chtěla pro mě jen to dobré ...
Ale už vím jedno. Záležet musí mně samotnému na sobě. Pokud mi bude na sobě záležet, budu mít vše, protože jsem ze všeho a ve všem. Ale vyrostl mi z tohoto poznání nový paradox. Nevnucujme tedy nikomu představu, že nám na někom záleží. Je to fixe, protože tato představa je nesplnitelná. A navíc, zbavuje dotyčného zodpovědnosti sám za sebe. Učme tedy sebe a také ty, které milujeme, k poznání mám sebe. Abychom my i oni uměli si míchat temperamenty a používat je.
Paradoxem tedy zůstává – Nezáleží na mně nikomu.
To jediné je správně. Jinak nám nezačne záležet na sobě.
Obráceně, záleží na mně někomu,
je již vědomá tvorba podvědomé závislosti.
A láska ke své bytosti pak ozdraví nejen tělo, ale i duši. Milovat sám sebe neznamená krmit své Ego. Krmit svou duši je základ. Její synchronizace s bytostí vytvoří uzavřený trojúhelník. Já tělo, Já bytost, Já duše. Já tělo ve smrti odpadá, protože na věčnosti máme tělo jiné. Stejně tak zjistíme, že podvědomí naše bytost vůbec nepotřebuje a zcela jistě ho nepoužívá. Protože vědomí leží mezi nevědomím a nadvědomím. Když uzdravujeme své podvědomí, posouvá se za lásku. Láska je cesta.
Lásce nezáleží na tom, zda někomu na něčem záleží. Láska chodí a rozdává. A každému dá, co potřebuje. Láska nám dává lásku. Lásku bez závislostí. A to je jediná zbroj pro život skutečný. A také jediný zdroj nejčistější energie.
Z toho vyplývá, … záleží mi na tom, abych dostal právě toto pracovní místo … špatně. Tomu místu je nutné vyznat lásku před všemi a milovat ho a dát to před všemi najevo. Pak ho dostanete. Ověřeno životem. Tak jsem vyhrával všechna výběrová a konkurzní řízení.
Dávat najevo, že vám na někom nezáleží, je stejně brutální,
jako dávat najevo, že nám na někom záleží.
Je to brutální oběma směry, vždy.
Ale to „nezáleží“, je funkční. A dotyčný to jednou ocení.
Závěr: Je to obdoba toho, že nejvíce mi pomohli ti, kteří mi nepomohli.
Nemusíme dávat najevo nic, když dáváme lásku.
Poznámka pod čarou
Toto mé "dospění" i dospění k závěru je velmi dlouhý proces. Začalo to tady http://www.abstinent.websnadno.cz/Alkoholikem-proti-sve-vuli.html, na těchto stránkách jsem si začal vše postupně uvědomovat. Přes komplex méněcennosti, city a pocity až k poznání, že závislost do vztahu nepatří. Každý vztah musí být svobodný a založený na jediném principu lásky a její matky důvěry.
Tady připomínám, že každý člověk je ze všeho a je ve všem. http://abstinent.pageride.cz/evoluce-mysleni/bible/duch-zivota/ Protože každý atom a buňka má svou závislost, musí mu na něčem záležet. Jinak by tělo nemohlo fungovat. Ale duše, která krmí naši bytost, je již kvantová. Zákony jsou obracené, inverzní a naruby. Duše, bytost a lidský duch. Výsledek pak může být "Chodí jak tělo bez duše" nebo "Ta řeč byla bezduchá". Nebo "mlácení prázdné slámy". Kde nic není, nic nevypadne.
