Příhody s Trabantem - závěrečná část
Jsou řidiči, kteří svým přátelům na požádání auto ochotně půjčí, někteří dokonce své vozidlo i sami nabídnou se slovy: Půjč si auto, přece tam pak nebudeš čekat na vlak, bude to rychlejší... Stejně však, než se jim kamarád s autem v pořádku vrátí, čekají a zaobírají se myšlenkou, co by se mohlo všechno cestou přihodit. A pak jsou takoví, kteří by z nejrůznějších důvodů nepůjčili auto ani kamarádovi, ba dokonce ani příbuzným. Každý má samozřejmě právo na rozhodnutí.
Já jsem patřila k těm "dobrákům", kteří auto půjčovali. A to už jako zánovní svému někdejšímu, poněkud mladšímu příteli, i když právě u něj jsem občas ten nepříjemný pocit, zda dojede v pořádku, měla. On byl totiž dost zbrklý, což pro řidiče není zrovna dobrá vlastnost. Aby si ale nemyslel, že ho podceňuji, nechala jsem ho dost často za volant sednout.
Tehdy sestra Zuzana učila v Budějovicích na jazykové škole a ta jí zprostředkovala měsíční prázdninový kurs pro němčináře v NDR. Účastníci z různých měst republiky měli společný odjezd z Prahy. Přítel dostal také přímo prázdninový nápad - Zuzana přece nepojede se zavazadlem z Týna nad Vltavou autobusem! My ji do té Prahy odvezeme a sami si při tom uděláme pěkný výlet do hlavního města. A já jsem souhlasila. Naplánovali jsme si odjezd časně ráno, abychom nemuseli spěchat. Z domova jsem měla jet já a před Prahou předat řízení příteli. Zatímco já jsem si na průjezd Prahou ještě moc netroufala, on se při jízdách většími městy tvářil naprosto suverénně.
Ačkoliv jsme měli času dost, začal být ráno hodně nedočkavý. Navzdory naší domluvě, že pojedu já, chtěl alespoň vyjet z kůlny, snad aby nás tím trochu pobídnul k odjezdu. V tu chvíli jsem zaslechla zvuk nevěstící nic dobrého - spolu s vyjíždějícím autem se ozvalo zlověstné praskání. Výsledek asi třímetrové jízdy byl zdrcující. Jako kdysi já, začátečnice, zachytil i on o stejná vrata kůlny. Dveře od auta nejenže také promáčkl, ale ještě celé vyvrátil a sklo se pochopitelně vysypalo.
Jak jsem v tu chvíli vypadala a co jsem mu říkala, už dnes nevím, stejně by žádné nadávky ani výčitky nepomohly. Teď bylo třeba vyřešit hlavně to, jak se Zuzana dostane do Prahy. Autobus z Týna už totiž před chvílí odjel. Po troše námahy se nám podařilo dveře alespoň trochu narovnat tak, že šly přivřít, a zevnitř se klika zachytila šňůrou, aby se za jízdy neotevřely. Sklo ovšem chybělo, takže cestou, ačkoliv bylo léto, dovnitř pěkně foukalo. S Trabantem v takovém technickém stavu už jsem jako řidička jet odmítla. Můj přítel to však vzal úplně jako hračku.
Přes počáteční smůlu jsme alespoň měli štěstí v tom, že jsme Zuzanu dovezli do Prahy včas. Sami jsme však místo procházky městem spojené s případným nakupováním strávili čas do odjezdu prohlížením telefonního seznamu a hledáním opravny, kde by nám alespoň trošku upevnili dveře, aby byla zpáteční cesta bezpečnější.
Po návratu domů následovaly cesty po jižních Čechách, abychom se postupně dopracovali k opravě nebo výměně všeho zničeného. Opravny tehdy zdaleka nebyly všude! Dokud jsme neměli sklo, brali jsme s sebou i naši fenku Lesanu v přesvědčení, že do zaparkovaného otevřeného auta se psem přece jen nikdo nevnikne.
Po pár letech, kdy už jsme já i sestra bydlely v Praze a přítel už nebyl přítelem, jsem Trabanta opět půjčovala, tentokrát Zuzaninu partnerovi, který auto neměl a jezdil často mimo Prahu. Za to jsem se nemusela starat ani o údržbu, ani o opravy. Na konec tohoto období však zůstaly jen smutné vzpomínky. Alkohol a rychlá jízda způsobily, že vlastním zaviněním vyhasl lidský život a můj "věrný" Trabant skončil na vrakovišti.
Přečíst si můžete také:
Trabant byl nejlepší auto alespoň pro mne
Každý začátek je těžký - a některý zvlášť
S trabantem přes hory a doly
Vtipnější vyhrává aneb kdo se směje naposled
Na odvoz i trabant dobrý
