Jsem člověk sídlištní, nemající dobrý vztah k přešlechtěným psím mazlíčkům, znečišťovatelům životního prostředí. Správný pes patří na dvorek, aby neškodil, ale byl k užitku.
Přítelkyně Ilona má dům, dvorek i psa. Miloučkého chlupatého voříška Punťu. Punťa, coby pes hlídací, plnil jemu svěřené povinnosti vzorně. Návštěvy hlásil dřív než sáhly na zvonek. Na dvorku se zahrádkou byl spokojen. Obzvláště v okurkové sezóně, neb okurky miloval. Drátěný plůtek zdolával s grácií jemu vlastní, a že si na okurkách pochutnal, paničce Ilonce zas až tak moc nevadilo; úroda byla každoročně slušná, hlavně díky slepičincům, kteréžto hnojivo dodávalo patero slepic, pobývajících v ohradě v rohu dvorkozahrádky. Květin si Punťa nevšímal. K snědku nebyly, tak proč taky. A tak tam žili spokojeně Punťa, slepice, Ilona a její manžel Libor až do doby, kdy přijel na návštěvu strýc Pepa.
Na návštěvu se obvykle nejezdí s prázdnou. Ani Pepa s prázdnou nepřijel. "Ty vaše slepice vypadají, že nemají žádnou radost ze života, tak jsem jim přivezl fešáka," zahalekal hned ve dveřích, obtěžkán klíckou s kohoutem. Kohout byl opravdu fešák, krásně zbarvený, když načepýřil peří, slepicím až oči blahem přecházely. Okouzlení fešákem kohoutem jim však dlouho nevydrželo. Přišly o klid nejen ony, nýbrž i ostatní uživatelé dvorkozahrádky, t.j. Punťa, Ilona a Libor. Kohout, sotva se trochu rozkoukal, začal projevovat sexuálně maniakální sklony a svůj pětičlenný slepičí harém obhospodařoval od svítání do setmění.
Punťa se sice tvářil, jako by ho dění za plotem nezajímalo, ale kdo ví, možná se dobře bavil. Slepicím zpočátku kohoutova pozornost lichotila, ale po nějaké době se na nich začala projevovat únava, a také na kráse velmi utrpěly. Pelichaly a pelichaly, sotva se ploužily a také hubly, protože kvůli kohoutovým aktivitám neměly klid ani čas na zobání. Slepice Jůlinka zeslábla natolik, že natáhla pařátky a odebrala se do slepičího nebe. Slepice Málinka unikla lstí. Ačkoliv uprostřed léta nebyla vhodná doba k vyvedení mláďat, kvokala a kvokala, až se jí Ilonce zželelo a Málinku posadila do kukaně na vejce. Málinka vajíčka pilně zahřívala, dokud se nevyklubala čtyři roztomilá kuřátka. Málinka byla šťastná.
Libor zřídil u zdi stodoly ohrádku s přístřeškem, nový domov pro maminku Málinku s dětičkami. Slípka sice byla šťastná, ne tak Punťa. Nové přírůstky ho připravily o klid. Od ohrádky se nehnul. Čenichal a čenichal, a při pohledu na ochmýřené tvorečky mu z mordy ukapávaly sliny. Mlsný jazyk přímo kankán tančil. V Punťovi se probudil lovecký pud. Šmejdil a šmejdil, hrabal a hrabal, až vyhrabal skulinku tak akorát velkou na prostrčení psího nosu.
To už si jeho počínání všimli i Ilona s Liborem a hnali se k ohrádce ve snaze zabránit neštěstí. Pozdě. Punťa svojí tvrdou lebkou nadzvedl ohrádku a chňap - popadl kuřátko. Ani moc kousat nemusel, tak rychle ho zhltl. Pochválen nebyl, za trest musel na řetěz a vyslechnout kázání. Jenže co platno, domluvy nepomohly. Byv puštěn z řetězu, sežral druhé kuře.
Ale abychom se vrátili k slepicím. Chuděry byly tak vyčerpané, že i vajíčka snášet přestaly. Situace si žádala radikálního řešení. Otázka první zněla: "Co s ním?" Na pekáči skončit nemohl, neboť ani Ilona ani Libor neměli to srdce podříznout mu krk. Otázka druhá zněla: "Kam s ním?" Řešení se našlo. V okresním městě se konala každoroční prodejní výstava drobného domácího zvířectva. Libor nemeškal, šoupnul kohouta do klícky a odvezl ho na výstavu.
Fešák kohout se před návštěvníky výstavy dlouho čepýřit nemusel. Hned tři zájemci se našli. Odvezl si ho ten, který bydlel nejdál, až u slovenských hranic, to aby ho náhodou nevrátil. A tak byly slepice zachráněny, ale pěkných pár dní trvalo, než zase obrostly peřím, zvýšily tělesnou hmotnost a začaly snášet vejce. Na dvorku opět zavládla pohoda. Jen Punťovi zůstal šrám na dobré pověsti.
