Vážení čtenáři,
prozatím nehodlám polemizovat se stovkami autorů z řad sociologů, psychologů, sexuologů a manželských poraden, kde se touto problematikou zabývají. Odborníci většinou vycházejí z toho, že zejména muži v určitém věku procházejí někdy obdobím, které je vede k pošetilému chování. Empatie a porozumění partnerky je v tomto obtížném životním období jedním z nejlepších léků. A to mne na té záležitosti zaujalo nejvíce. V této části bych se rád zabýval jen případy spíše roztomilými a ne běžnou nevěrou, kterou často provázejí devastující následky v rodinných vztazích.
Někteří muži mají to štěstí, že se jim povolání stane zároveň životním koníčkem, a tak vlastně procházejí tímto kritickým obdobím celkem nepozorovaně, ovšem právě jen tehdy, mají-li štěstí i na tolerantní manželky. Patří mezi ně zejména mnoho železničářů. Rád bych vás seznámil se dvěma takovými příběhy.
Příběh první: Železný dědek nechce přijít o svou trať
Tento článek mne na internetu velmi zaujal, a tak jsem požádal redakci a autory o laskavý souhlas s jeho použitím pro magazín i60, který jsem písemně obdržel, jakož i s použitím obrázku (1). Cituji teď z něj vybranou část:
Trať z Bruntálu do Malé Morávky, o jejímž zrušení rozhoduje ministerstvo dopravy, by velmi chyběla strojvůdci Stanislavu Tomanovi z Bruntálu. Železničář tělem i duší pracoval u státní dráhy od roku 1968, z toho devatenáct let působil jako strojvůdce právě na této trati. Pan Toman je podobný Železný dědek, jakého ve stejnojmenném českém filmu ztvárnil Jaroslav Marvan.
Jako odpověď na úvahy ministerstva o zrušení tratě začal pan Toman v důchodu stavět model trati vlastní. Nikdy předtím žádné modely takových rozměrů nestavěl. Je to už pět let, co na modelu ukazuje potomkům a dalším zájemcům místa okolo železnice, na něž má jako strojvůdce nejvíce vzpomínek.„Já beru trať do Malé Morávky jako trasu pro vyloženě citlivé duše. "Já mám rád přírodu, a co mě vždy pohladí po duši, to je právě trať, kterou chtějí rušit,“ komentoval snahy ministerstva Toman. Často se také vydává podél trati pěšky, aby si její krásy připomínal.
Zdroj – včetně dalších fotografiií a videoklipu zde. (4.3.2011, autor článku Karel Janeček)
Co k tomu dodat? Železnice se brzy po svém vzniku na počátku 19. století stala světovým fenoménem a má své kouzlo dodnes (viz obr.2 foto Al-Tollarová i60). Železniční modely učarovaly i lidem, převážně mužům, jiných profesí. Vzpomínám na malý jednokolejový vláček jako na svoji nejmilejší hračku, na větší model maminka neměla peníze ani místo v bytě. A stejně na tom byli i moji synové. Ale měl jsem kolegu - učitele, který této vášni propadl a jeho hodná manželka mu dovolila v bytě 3+1 zabrat pro obrovský model celou místnost. A tak jsme k nim často chodili na návštěvy všichni, kteří jsme měli děti. Věřím tomu, že jste něco podobného také zažili. (Na obr.3 je věrná kopie nádražní budovy, foto Helenka Červenka). Na toto téma se mi na chatu i60 líbil také vtip:
Mamimka se ptá synka: „Tak co, budeš si večer hrát s novým vláčkem, anebo s vychovatelkou?“ „Podle toho, co si vybere táta!“ (Vložila Alexandra Brzobohatá)
Příběh druhý: Železničář Bohoušek a vrabci v hrsti
Tento příběh mi vyprávěl můj kamarád Luboš. V jedné vesničce blízko Veselí nad Lužnicí žil starý pán, bývalý výpravčí, který také i v důchodu železnici miloval. Nejen, že měl doma miniaturní vláčky, ale ještě se začal bavit tím, že z papíru vyráběl malinké čepičky s kšiltem, jak je nosili nádražáci před mnoha a mnoha lety. V krmítku pro ptáčky nastražil nějaké lepidlo a chytal vrabčáky. Když se některý přilepil, tak mu poctivě pacinky vyčistil, ale nalepil mu na hlavičku tu „ajznboňáckou“ čepičku. (slangově). No a tak v té vesničce létali vrabčáci s čepičkami jako v tom našem filmu Ostře sledované vlaky. (Oscar v r.1968). K údivu i pobavení místních občanů.
Sluší mi to? Náčrt mé virtuální kamarádky Sofi.
Stylizace autorky náčrtu - zajímavé je, že se strefila do barvy – jak pravil Václav Neckář po 50 letech od natáčení filmu: „Původní čepice ve filmu byla originál z První republiky barvy modré, nebyl jsem výpravčí, ale elév." (Ta červená barva u štítku a zobáčku je tam ovšem navíc a výpravčího čepice byla červená). Mimochodem autor předlohy filmu Bohumil Hrabal během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí (obr.6), což se odrazilo i v jeho literární tvorbě.
No řekněte, přátelé, není takovéhle infantilní stárnutí miloučké? Jasně, taky mě hned napadlo, jestli to není trápení zvířat. Ale, myslím, že to není až tak zlé, čepičky jsou z papíru a stačí děšť a nějaké to křoví... A že to vrabčákům nevadilo, se prokázalo tím, jak se rádi ke krmítku vraceli. Psal jsem Vám o tom hlavně proto, že mě zaujalo, jak legrace může být kořením života i v pozdním stáří. A řekl bych, že celkem neškodná. Vrabčáky miluju, jsou nám věrni i v tuhých mrazech a nelítají někam za lepším bydlem. A jsou to osobnosti, nenechají se vycvičit, aby kdejakou volovinu papouškovali. Snad ani žádného blba nenapadlo zavřít vrabčáka do klece a zkoušet naučit ho pozdravit návštěvu „Nazdar, vole“!
Mé otázky pro čtenáře
1. Znáte ze svého života nějaké milé příběhy druhé či třetí mízy? (Vynechme zatím případy trapně banální nevěry). Existuje něco
podobného i u žen?
2. Milé dámy. Kdybyste s manželem bydleli v bytě 2+1, dovolily byste svému muži, aby si celou jednu místnost zabral pro svoji sbírku –
muzeum např. historických záchodových mís a nočníků z celého světa? A směl by tam vodit návštěvy, či byste dokonce spolupracovaly
a vybíraly vstupné?
A co chlapi? Mají si kde hrát?
