Dnes jsem se po delší době setkal s kamarádem, který žije sám a hledá k sobě prima parťačku. Prostě kamarádku, přítelkyni i, jak se říká, milenku. 3 v 1. Nenachází. Jojo, tohle jsem si zažil taky, a je to boj. Ten protějšek se v dnešní době těžko hledá. V metru do vás maximálně někdo strčí, na ulici nepozdraví, nikdo nemá na nic čas, a ve výprodeji nemají.
Kamarád si postěžoval, když už to vypadá nadějně a setká se s někým někde, je to o práci, o tom, jak je vše špatné, vnoučata, kočičky, a na internetu dotazníky kdo jsi, co jsi, odkud jsi, kde a jak bydlíš, a kde jsi byl na dovolené. Ale jakmile je pozve na kávu, na procházku, nikdo nemá čas. Zrovna přijede návštěva, zrovna musí odejít od PC, a už ticho.
Tak jsem zajel do svých vzpomínek, kdy i já hledal přes internet (dokonce jsem napsal knížku o tom všem, a vydali mi ji), a řekl jsem mu jeden příběh, který se vždy připomene, když si dávám mé oblíbené jídlo.
Začalo to takto.
Chodil jsem do práce, nechával své tělo odpočinout a pak, abych z té samoty nezblbnul, jel metrem na Václavák a šup do netové kavárny zjistit, co se ve světě děje a co nového je na seznamkách. Zase dámy dělaly juk kuk… Některé se i po měsíci vracely zmateny z toho, komu kdo co napsal a ty, jež mě dle fota nechtěly, zase o mě měly zájem, neb nevěděly, kdo jsem, anebo… Jak že to je? Z nouze Franta dobrej?
Ale jeden inzerát mě fakt zaujal. Slovy milý, stejné názory na život, nesportující dáma, která má ráda klid. Že by už konečně? A tak jsem neváhal a odepsal. Prohodili jsme si po Skypu pár písmenek a že se teda sejdeme. Ale kde? Tam, aby to Romča poznal. No samozřejmě pod ocasem (Václavské náměstí, socha sv. Václava na koni).
Přišla malá, sportovně vypadající postavička v sexy tričku ham ham, doslova vychechtaná a na první pohled sama sebou.
„Ahoj, tak mě tu máš, já jsem Zuzka.“
„Hoj hoj,“ odpověděl jsem. „Roman.“
„Tak kam půjdeme?“ zeptala se Zuzka.
„No, kam, k vodě, a tam tě utopím.“
„Tak jo, ale spolu, ju?“ Tím mě dostala.
Normálně mě bafla za ruku a táhla mě krokem ladné laně jako utopence na laně. Funěl jsem i z kopce, jak letěla.
„Hele, brzdi, jo? Já jsem už v letech.“
„Ale jdi, chlap jak cumel musí něco vydržet.“ Vydržel jsem. Došli jsme k vodě a posadili se.
„Co si dáš, Zuzko?“ nevinně jsem se zeptal.
„Něco lehkého, stravitelného, aby to nebylo moc kalorické a bylo to k jídlu. A co ty, co máš rád?“
„Holka, co já mám rád? Jéje!“ Ale vše jsem nepráskl. Počal jsem hovězí polévkou, přes řízeček a pokračoval ke svíčkové.
„Ne, ne, ne, dost, prosím tě, víš, Romčo, jak se nezdravě přejídáš? Víš ty, kolik obsahuje taková svíčková tuků?“
No, nebudu to ani raději rozepisovat. Následovala krátká přednáška o škodlivosti nezdravých pokrmů na náš organismus, co by bylo pro mě lepší, a už se jala prstíky škádlit mé OTP, co se na mém těle začaly zase nenápadně zjevovat.
„To je dobrý, to se shodí, tohle by šlo cvičením shodit.“
Měl jsem z toho zas hubu dokořán tak, že jeden Němec nevěděl, komu házet nadrobený rohlík, jestli té labuti a kachnám na vodě, nebo mně.
„Podívej, neblázni, a co ty jíš?“
„Já? Ryby, saláty, zdravou výživu, Dia jogurty a jiné,“ dodala Zuzka. No, šílený. Docela jsem se divil, že to, co sedí proti mně, žije. Tak jsem do ní stejně tvrdošíjně šil dál: „Udělej výjimku a dej si, co chceš.“
„A tak jo.“ Souhlasila dietářka. Přišla dívenka obslužná a co že si to dáme.
„Tak já bych si vybrala rybu s brambory,“ řekla Zuzka, „ale jak stará je ta ryba? Kdy byla dodána? Brambory jsou kupované v obchodě, či dodávané soukromě? A mohl by být ten citron menší, ale zralý, ne zelený a tuhý?“ Obsluha na ni třeštila oči a já taky – jak na zjevení.
Po informaci, že neví, jak kdo co dodává na trh, jsme si objednali jen kávu. Zuzka dost jasně dala najevo, že mléko asi není čerstvé, šlehačka není domácí, cukrem abych nesladil, že má umělé sladidlo a mile ráda mi ho dá. Kašlal jsem na to. Zabořil jsem lžičku do umělé šlehačky, nacpal si s tím kušnu a do toho, co zbylo v hrnku, jsem vysypal tři cukry, až vyvalila oči.
„Víš, co to dělá s organismem?“
„Nevím, já se ho neptal,“ odpověděl jsem a už jsem moc chtěl odejít. Načež jsem to zazdil druhou colou, celkem jsem vypil litr, a vtom už to nevydržela a pozvala mě kousek dál do restaurace na nábřeží, kde prý dělají čerstvé přímo z vody vylovené ryby se salátem, co mně bude moc chutnat. Byla šíleně cimprdlich na to, aby bylo vše na stole dietní, čisté, zdravé, hygienické. Celou dobu mluvila o tom, jak úžasně vaří v zahraničí, jak si kde co dávala. No, proti ní jsem neměl šanci.
Já, žijící na 3×5 metrech obytné plochy, jedl polévky z pytlíku, omáčky z pytlíku, rejži z pytlíku.
Došli jsme k té vysněné rybárně – a hle… Grundle.
„Ty já nejím, protože to má oči a vizuálně by mně to vadilo při jídle, víš?“ oznámila.
„Mně ne, mně to nevadí. To ať si na mě koulí oči jak puk, mají to marný. Stejně je zbaštím.“
Objednala si kus mrtvé ryby, mně přinesli kopku grundliček a jal jsem se je hezky vychutnávat. Nevydržela to.
„Mohu ochutnat?“
„Ale jo, vezmi si.“
Ochutnala jednu, druhou, a hle, málem mi to celé snědla. Mlsná Zuzka jedna. Odpor k jídlu a nechuť z mrtvol byl tentam. Sice zase nadhodila to, jak je to v tom tuku asi nezdravé, ale to už jsem nevydržel já a za vše se jí pomstil.
Počkal jsem si, až se zahryzla do větší grundle, až jí oči vypadly (myslím té grundli), a jak ji tak přežvýkávala a culila se na mě, tak jsem řekl nenápadně od srdce:
„Zuzko, víš, že jsou nevykuchané?“
„Hmmm, hmmm,“ úsměv na obličeji jí ztuhl, pusa se přestala pomalu hýbat, vykulila oči, odhodila příbor a krásným úprkem se odebrala někam ven.
Já si pohodlně sedl, hezky vzal ty zbylé grundle před sebe a jednu po druhé je zbaštil, a jak dobře mně bylo. Zuzka přišla za chvíli ke stolu, já nabodl poslední mrtvolku na vidličku a mile jsem té dietářce řekl:
„Chceš ji? Je poslední, čekala na tebe.“ Podal jsem jí tu zdechlinku na vidličce s výrazem vítězství ve tváři – mírumilovně a vřele. Znova vykulila oči, polkla na sucho, napila se pořádně vody, koukala chvilinku nehnutě na tu vidličku a na mě, a pak sykla:
„Běž s tou mrchou do pr..le.“
U baru rychle zaplatila svou útratu, dokonce zaplatila i za mě, čímž zabodovala, a odcházela od restaurace po nábřeží na MHD. Já jsem v klidu dopil a pozoroval, jak se náhle zastavila, přiložila na ústa ručku a ladně a zvesela z břehu do Vltavy krmila ryby rybami.
Vzájemná toť symbióza. Jo, já tyhle diety fakt nechápu.
Po grundlové pomstě jsem se zapřísahal, že než se s nějakou opět sejdu, tak si proklepnu předem písmenky protějšek tak, že z něj nezůstane chlup. Hezky se to říká, ale na seznamkách to snad ani nejde. Protože to, co následovalo v seznamování přes internet, bylo doslova na hlavu. Ale s tím vás raději ani nebudu zatěžovat…
