Mnozí řidiči trabanty od počátku, kdy se objevily na silnici, přehlíželi, považovali je za jakési outsidery mezi vozy, ti nejzavilejší by je nejspíš vůbec na silnici nepustili. Bylo to v době, kdy se většina řidičů u nás toužila projíždět s "žigulíkem", později s "ladou", případně s polským "fiatem".
Západní vozy tehdy byly pro nás téměř nedostupné, avšak tento fakt mě nechával úplně klidnou, Měla jsem malé auto, vybavení pro ně a náhradní součástky byly v porovnání s jinými vozy podstatně levnější, v případě potřeby se dalo i něco dovézt z NDR. Kromě rozměrů trabanta mi vyhovovalo i to, že jeho zařízení bylo poměrně jednoduché, v důsledku čehož jsem byla schopná provést na něm i některé technické úkony.
Také jsem téměř vždy poznala, když v autě přestávalo být něco v pořádku, a když už bylo na dosah nějaké neplánované zastavení - prostě náš Trabant v tu chvíli začal jet nějak "jinak"-, vydala jsem se, pokud možno ihned, na cestu k domovu. Tam Trabant prošel nejprve malou prohlídkou a pak už obvykle následovala návštěva autodílny tehdejšího Svazarmu, kterou jsme měli doslova v sousedství.
Trabant nás mnohokrát dovezl tam, kde normální vozy končily a kudy by leckteré auto snad ani neprojelo. Stalo se, že nějakým mým omylem v podobě bloudění se cesta před námi náhle proměnila ve vybagrovanou díru, od které jsem musela nejméně pár set metrů vycouvat, protože otočení s autem nebylo proveditelné.
Po podobném příjezdu ke "konci cesty" v jisté jihočeské vesnici jsem projížděla potokem v areálu zemědělského družstva a tehdy jsem doopravdy nevěděla, jestli Trabanta nepotopím. Řidič škodovky, který zabloudil těsně před námi, totiž průjezd raději vzdal. My se sestrou jsme projely. Stejně tak jsme projely po předtím zablokované dálnici, kde pomalou jízdou se mnohým řidičům začala "vařit" voda v chladiči a nezbylo než zajet na odstavný pruh, zatímco náš vzduchem chlazený Tráboš klidně projížděl okolo nich. I na namrzlé silnici byl s opatrností lépe zvládnutelný než jiná auta.
Jednou se nám snad podařila i jízda hodná kaskadéra. Vypravily jsme se se Zuzanou o velikonocích ke kamarádce do Kaplice. Ve městě na jihu Čech nebylo po sněhu ani památky, vlády se ujalo opravdové jaro. Byla krásná slunečná neděle, a tak jsme se rozhodly projet trochu po okolí. Cestou Zuzanu napadlo, že bychom se mohly zajet podívat do obce, kde měla jejich jazyková škola v předchozím roce letní dětský tábor. Místo bylo vzdálené jen pár kilometrů, ale cesta směřovala na jih k Novohradským horám. Zpočátku se při stoupání do kopce objevovaly podél cesty jen malé zbytky sněhu, avšak toho rychle přibývalo, cesta se zužovala a nakonec v lese bylo najednou sněhu tolik, že závěje dosahovaly až k okénkům a podvozek se sunul po trochu prohrnuté cestičce. Ve sněhu už nebylo možno vycouvat, o otočení ani nemluvě. Zřejmě bychom ani neotevřely dveře a nedostaly se z auta ven.
Doba mobilů byla ještě v nedohlednu! Právě, když jsme se dosunuly k nejzavátějšímu místu, objevil se proti nám vojenský gazík (nedaleko začínalo hraniční pásmo), se kterým ovšem nebylo možno se vzájemně vyhnout. Vojáci to však vyřešili přímo zázračně, začali s vozidlem šplhat na sněhovou horu, abychom my mohly projet, a celá akce se až neuvěřitelně zdařila. Nevím, co je tehdy napadlo, když jsme je míjely, ale nás jen to, že jsme měly "víc štěstí než rozumu". Kdybychom neprojely, asi by se jim těžko podařilo vyhrabat nás vůbec ze sněhu.
Po projetí tohoto nejhoršího úseku cesty sněhu opět rychle ubývalo, a tak jsme se vrátily do Kaplice, jako by se cestou vůbec nic neobvyklého nestalo.
Tou dobou jsem jezdila ráda a dokonce mi stouplo řidičské sebevědomí natolik, že jsme se Zuzanou coby spolujezdkyní začaly jezdit orientační závody. Velkých úspěchů jsme tedy nedocílily, přece jen větší šanci měla silnější a lépe vybavená vozidla (a také větší řidičské zkušenosti mužů - my jsme byly jediná ženská posádka). Avšak závody, kde nerozhodovala velká rychlost, nýbrž byly třeba určité technické, sportovní i všeobecné znalosti a dovednosti, nás stejně bavily.
Přečíst si můžete také:
Trabant byl nejlepší auto, alespoň pro mne
Každý začátek je těžký. A některý zvlášť!