Hájíme demokracii – bé, bé (převzato z diskuze na facebooku)
Proč se v naší společnosti prakticky o ničem věcně nediskutuje? Když jsem předal svůj článek "Šmejdi a naši junioři“ ke zveřejnění, předpokládal jsem, že se kromě odmítavých reakcí dočkám i poctivé kritiky podepřené nějakými věcnými argumenty. Diskuzní vyjádření paní Houdkové („Stěkačka“) nebo pana Horenského („Slátanina nesmyslů!“) kterými hodnotili mé myšlenky a argumenty, nemají nic společného s demokratickou diskuzí a ani není možné s takovými lidmi vést smysluplnou debatu. Jejich výroky jsou velmi podobné pokleslé úrovni diskutujících na Novinkách.cz., kde si jednotliví přispěvatelé z nedostatku věcných argumentů většinou nadávají a snaží se oponenta zesměšnit nebo jinak znevážit.
Stejně pokleslá úroveň údajné demokratické diskuze (spíše monologů) mohou naši občané vidět jak v parlamentu, tak v našich „nezávislých“ sdělovacích prostředcích. Zatím jsem nezažil žádný případ, kdy by nějaký politik nebo novinář na základě věcných argumentů oponenta veřejně přiznal, že se mýlil a že je ochoten svůj původní názor korigovat nebo dokonce změnit.
Za zajímavý a všeobecně velmi výmluvný považuji názor pana Horáčka, že vzdělaní studenti a rektoři vysokých škol představují elitu našeho národa a tudíž, že jejich postoj k pozvánce na Hrad o oprávněnosti kritiky politiky „zlého“ Miloše Zemana o něčem vypovídá. To mi připomnělo jeden zážitek z dětství, kdy jsem při diskuzi v hospodě zaslechnul výrok jednoho pobožného „strýca“: „No když to povídali pan rada v kostele, tož to musí byť správné“.
Vzhledem ke své osobní historii musím s názorem pana Horáčka vážně polemizovat. Organizované odmítnutí pozvánky na Hrad od prezidenta Zemana při příležitosti udělování státních vyznamenání nevypovídá nic o postojích celé veřejnosti v oblasti vědy a techniky. Vzhledem k tomu, že jsem se v mladším věku pohyboval ve vysokoškolském a vědeckém prostředí, krátce i jako vysokoškolský pedagog, (jsem m.j. autorem čtrnácti vynálezů a s vědeckou hodností CSc., poznal jsem více vědeckých pracovišť u nás i v zahraničí a s řadou bývalých kolegů dosud udržuji styky a znám jejich názory), mohl bych se tudíž formálně také považovat za člena této vzdělané „elity“ národa.
Jestliže jeden rektor z důvodů, že jím navrženého pana Putny na hodnost profesora odmítne prezident ze závažných etických důvodů do funkce jmenovat a on potom nepřijme jeho pozvání na Hrad, musí dotyčný počítat s tím, že příště už pozván nebude. Totéž rektor, který nedovolil prezidentovi promluvit ke studentům své školy (nad kteroužto nehorázností a nezdvořilosti k hlavě státu se žádný novinový pisálek nerozhořčoval), musí počítat s tím, že na akci, která je v plné kompetenci prezidenta, jakou je udělování státních vyznamenání, nemusí být pozván zase on. (Což ovšem někteří novináři horlivě komentovali výroky, „jaký je ten Zeman mstivý dědek“). Ti ostatní, co byli řádně pozvaní, neměli žádný racionální důvod pozvánku odmítnout. Dovoluji si tudíž vyjádřit svůj názor, že se dotyční rektoři v tomto případě nezachovali jako úctyhodní občané, nýbrž vysloveně jako trucující akademičtí kašpaři. Přehnaný respekt k názorům lidí ve vyšším společenském postavení, jaký projevil pan Horáček, není zase tak neobvyklý. Při tom do funkcí rektorů nejsou zpravidla dosazování ti nejschopnější pedagogové a vědci, nýbrž organizačně a manažersky orientovaní jedinci. Stejný, již širší veřejnosti známý úkaz platí např. pro funkce ředitelů gymnázii. Na těchto postech také nejsou většinou ti nejschopnější a nejangažovanější pedagogové, nýbrž ambiciózní manažersky orientovaní jedinci usilující většinou o zvýšení své osobní prestiže.
Pokud jde o otázku manipulace a manipulovatelnosti, jsem přesvědčen, že mé výroky na adresu hulákajících studentů s červenými kartami 17 října 2014 na Albertově byly podloženy těžko oddiskutovatelnými věcnými argumenty. Tito nezletilci nebyli ani nemohli být v roce 1989 na Národní třídě při brutálním zákroku komunistické bezpečnosti, naopak s tehdejšími studenty tam stál Miloš Zeman, který k nim také promlouval při manifestacích na Letné a to v době, kdy ještě nebylo jasné, zda komunistický režim skutečně padne. Tito zmanipulovaní výtržníci neměli tudíž žádné morální právo na Zemana hulákat a házet po něm vajíčka. Pro tuto zorganizovanou provokaci proti Zemanovi si dotyční nezletilci ani nevyrobili červené karty, nýbrž je na křižovatce ulic Spálené a Národní fasovali z krabic přivážených anglicky mluvícími distributorkami. Připomínalo to situaci, kdy organizátoři někdejších komunistických prvomájových oslav také fasovali letáčky s povolenými hesly, která se měla „spontánně“ vyvolávat během průvodu. Jejich hulákání a ukazování červených karet Zemanovi připomínalo spíše zhovadilé počínání českých studentů před 115 léty (také vlastenecké „elity národa“) kteří verbálně i fyzicky napadali profesora Masaryka v období tzv. Hilzneriády.
Když rektor Zíma, který stál také se Zemanem na tribuně, toto stádové chování dotyčných studentíků původně kritizoval, po vytýkavém otevřeném dopisu zhruba 250 vysokoškolských zaměstnanců (vesměs mladých horlivých začínajících asistentů s tituly Mgr.), se zaleknul a zbaběle svou kritiku odvolal – aby „nevybočil z řady“.
Moje vyjádření o zmanipulovaných výtržnících vychází i z životní zkušenosti, že každá mocenská klika se vždy snažila zmanipulovat mladou generaci „k obrazu svému“. Dobře si pamatuji, kdy jsem si já i moji vrstevníci jako sebevědomí studentíci před 54 léty rovněž mysleli, že si svobodně vytváříme svůj vlastní názor na svět. Při tom jsme se také nechali zmanipulovat ke zcela nefunkční „spontánní“ manifestaci během kubánské krize a na pardubickém náměstí vyvolávali imbecilní slogany jako „Kdo nám sáhne na Kubu, tomu dáme na hubu“. Zároveň jsme ale zcela oprávněně zesměšňovali některé naše starší spoluobčany, kteří se zase nechali zmanipulovat dementní šeptandou, že když se člověk potře pastou na zuby a posype solí, ochrání ho to před radioaktivním zářením při nukleárním výbuchu. V důsledku toho se v Pardubicích v té době nedala koupi jediná tuba s pastou na zuby nebo pytlík soli.
Dovoluji si vyjádřit názor, že jako tehdejší studenti jsme byli duševně méně zmanipulovaní než jsou někteří současní studenti vysokých škol. Důvodem ovšem nebylo, že bychom byli od přírody duchovně vyspělejší a vzdělanější než jsou dnešní studenti, nýbrž ubohost a malá přesvědčivost komunistické propagandy. Vzpomínám např. na akci, kdy po nás lektoři při seminářích marxismu-leninismu požadovali, abychom zpracovali kritiku „jugoslávského revizionizmu“. Tito byli ve značných rozpacích, když jsme po nich žádali, aby nám dali k prostudování příslušné usnesení Svazu komunistů .Jugoslávie, abychom měli co kritizovat. To nás museli odkázat na kritiku v Rudém právu, která prý je velmi obsažná z té že se to dá dobře odvodit. To, že se studenti v létech 1965 až 1989 duchovní manipulaci úspěšně bránili, prokázaly i jejich angažovaná vystoupení v kritických létech 1968 i 1989.
Metody současných politických „šmejdů“ skrytým podbízivým způsobem manipulovat s myšlením mladé generací a studentů byly mnohem propracovanější a účinnější. Po celá poslední dvě desetiletí v období nehrázného rozkrádání státního majetku různí servilní „leschtinové“ neustále velebili ekonomického „génia“ Václava Klause a nejrůznějšími způsoby zesměšňovali „burana“ Zemana. V komentářích k výzkumu veřejného mínění neustále podbízivě zdůrazňovali, že ODS volí především mladí vysokoškolsky vzdělaní občané, naopak ČSSD a Zemana ti starší (hloupější) pracující občané a důchodci.
Mladým lidem, především studentům, je podbízivě sugerováno, jak si oni sami v demokratickém prostředí vytváří svůj nezávislým názor na svět. Projevy takové skryté manipulace s vědomím části vysokoškolských studentů dobře reprezentoval např. jeden namyšlený hlupák z řad studentů, kterému servilní ČT umožnila v krátkém šotu vyslovit do tváře Miloši Zemanovi své „nezávislé“ mínění: „Pane Zemane, Vy jste stejný jako Václav Klaus, akorát o něco hloupější“. Podobně vyzněla i nedávná ukázka jednoho novinářského „šmejdíka“ z rozhovoru s jednou studentkou. Tato duševní chudinka se rozplývala, jaké to pociťovala štěstí, když se mohla poprvé v životě „realizovat“ v boji za demokracii s vyfasovanou červenou kartou na Albertově. Ani tato studentka, ani dotyčný novinář jaksi nepodotkli, že této „statečné“ dívčině nehrozila ani rána pendrekem ani následné předvolání před „soudruha“ rektora a v lepším případě důtka, v horším i vyloučeni ze studia. Což byl běžný úděl mnoha angažovaných studentů demonstrujících za Husákova režimu před listopadem 1989.
Pokud jde o možnost smysluplné diskuze o demokracii v naší společnosti, nelze v této souvislosti, ať se to komu líbí nebo nelíbí, vyřadit z centra pozornosti osobnost Miloše Zemana. Pro ilustraci upozorňuji, že nejsem nějaký nekritický obdivovatel Miloše Zemana, nejsem členem Strany práv občanů ani nepatřím do okruhu jeho přátel. Kdybych měl možnost, také bych s některými jeho názory veřejně s využitím věcných argumentů ve sdělovacích prostředcích polemizoval a kdybych patřil do okruhu jeho přátel (a mohl si to tudíž dovolit), za některé jeho výroky a osobní životní styl bych mu z pozice staršího kamaráda i bez zábran vynadal. Přesto považuji vztah našich občanů k osobě Miloše Zemana za zatím nejvýraznější indikátor vývoje demokracie v tomto státě. Mám-li já sám (a to by mělo platit i pro každého jiného) hodnotit nějakou veřejně známou osobnost, musím si o ní zjistit maximum dostupných informací jak z veřejného tak ze soukromého života.
Jelikož jsem pozoroval působení Miloše Zemana v politice od jeho prvního článku v Technickém magazínu, který tak pohnul žlučí“ tehdejším „odpovědným soudruhům“ Husákova režimu a kvůli němuž přišel o zaměstnání, jeho působení během tzv. “sametové revoluce“ až do dnešní doby, prostudoval jsem jeho názory a lidské postoje v jeho knihách i publikacích o jeho mládí a soukromém životě, odvažuji se tvrdit, že jde o nadprůměrně inteligentního neúplatného člověka s nesmírně širokým politickým i kulturním rozhledem, který v dnešním panoptiku politiků vysloveně vyčnívá nad průměr. Pochopitelně mu musím přiznat také řadu lidských chyb i vyslovených nectností. Jeho demokratické cítění se projevuje i v situacích, kdy se musí vyjádřit i k postojům svých politických odpůrců. Když např. nedávno „šmejdící“ ve sdělovacích prostředcích rozpoutali hon na ministra Stropnického a požadovali nejen jeho odvolání, nýbrž i pád celé vlády, prezident Zeman na to reagoval věcným výrokem: „Na otevřenou otázkou, jestli je vydání unesených Čechů v Libanonu v příčinné souvislosti s propuštěním pana Fajáda, mohl pan Stropnický pravdivě odpovědět, že je (což už v té době diskutovali všichni hospodští „politologové“), mohl odpovědět, že neví, čím by se veřejně prohlásil za blbečka nebo mohl odpovědět, že není a veřejně se projevit jako nehorázný lhář“. V tomto směru by se všichni naši politici mohli od Zemana učit, co je to politická kultura a jak se v konkrétní situaci zachovat i ke svým politickým odpůrcům.
Širokou škálu nevěcných nenávistných výroků občanů z různých vrstev naší společnosti k osobě Miloše Zemana si vysvětluji skutečností, že Miloš Zeman se od průměrného člověka v mnohém odlišuje. Po svých víceletých zkušenostech s projevy autismu, speciálně Aspergerova syndromu u dětí i dospělých, jsem minimálně na 98% přesvědčen, že Miloš Zeman patří k lidem, kteří žijí v tzv. “stínu Aspergerova syndromu“. Více dnešních odborníků na autismus sdílí názor, že rozdíl mezi tzv. „normálním“ člověkem a člověkem s Asperge-rovým syndromem není jasně vymezený, nýbrž různě odstupňovaný, což by se u řady lidí dalo označit jako „stín Aspergerova syndromu“. Mnoho charakteristických prvků ve vnějším chování Miloše Zemana tomu nasvědčuje. (Např. výrazná sebedůvěra, nedostatek empatie, netaktnost a špatný odhad, jak budou občané i politici na některé jeho výroky reagovat). Výraznější odlišnost osobnosti vždy vyvolává u jisté skupiny lidí s povrchním vnímáním světa iracionální nevraživost až nenávist. To vede až k nešťastně bezmocným vyjádřením bez jakýchkoliv věcných argumentů, že Miloš Zeman je odporný lhář, kreatura, podčlověk, buran, hulvát, ochlasta, podvodník a nesvéprávný mstivý stařík, který jenom ostouzí náš stát. A takovýmto vyjádřením dávají současní „šmejdíci“ ve sdělovacích prostředcích dosti prostoru. Naopak Zemanovi příznivci jsou „lepšími“ lidmi typu režiséra Hřebejka označováni za „rudohnědou lůzu“
K dalším, i některými politiky opakovaným názorům patří i imbecilní tvrzení, že, Miloš Zeman rozděluje naši společnost. Jak známo, žádná výrazná osobnost nemůže sama o sobě rozdělovat společnost, která už léta rozdělená je. Hlavní dělicí hranice v naší společnosti totiž vede mezi miliony občanů, kteří svou prací vytvářejí materiální a duchovní bohatství a menšinou kořistníků a parazitů, kteří si neúměrný rozsah tohoto bohatství nestoudně přivlastňují. Právě v tomto vidím, nesmírnou užitečnost Miloše Zemana na postu prezidenta, který je schopen tomuto absurdnímu rozdělení společnosti nastavovat zrcadlo, svými postřehy provokovat a přivádět tak postupně naše občany, především mladé lidi k samostatnému kritickému myšlení.
