* Příběh první: Rasová diskriminace
Na fakultě stavební v Praze s námi studoval Arab tmavší pleti, říkali jsme mu Eda. Byl to takový veselý chlapec, trochu starší než my a již dobře hovořil česky, protože to předtím zkoušel na medicíně. Pocházel z nějaké bohaté dynastie, jak jsme říkali „otec sultán, matka v domácnosti“. A také to hned bylo vidět, úplatky neskrblil. Takže na studentské koleji měl pokoj sám pro sebe, ačkoliv na mnohé studenty nezbylo místo a museli denně dojíždět do Prahy i z větší dálky. A samozřejmě neměl nouzi ani o krásné české přítelkyně. Také s nějakými výkresy nebo jinými zápočtovými pracemi se nijak netrápil, kluci na koleji si rádi přivydělali. Až jednou narazil. Bylo to v předmětu stavební mechanika a to u zkoušky, kde opravdu musel sám něco spočítat. Když neuspěl ani na třetí pokus, další mimořádný už mu paní docentka nepovolila. Jestli to i u ní zkoušel s úplatkem, to nevím, každopádně nepochodil.
Následovalo něco naprosto nečekaného. Eda ji u děkana obvinil z rasové diskriminace a ten to musel řešit, ta statečná žena necouvla. Následovalo tedy přezkoušení před odbornou komisí a představte si, že k němu přiletěl expert až z té arabské země. Paní docentky jsme si pak velmi vážili. Eda u nás skončil, již se nepokoušel ročník opakovat a údajně přestoupil na fakultu zemědělskou. O jeho dalším osudu již nic nevíme. Pomoc našich studentů již nepotřeboval a tak se z koleje odstěhoval.
*Příběh druhý: Pokus o úplatek a podraz
Řízením osudu jsem se sám později v roli učitele dostal do podobné situace, ovšem bez mezinárodní účasti. Na stavební průmyslovce tehdy probíhalo dálkové studium, které bylo pětileté. Nejčastěji se do něj zapisovali řemeslnící, kteří chtěli na pracovišti postoupit do funkce, v níž bylo SŠ vzdělání předepsáno. Žádné přijímací zkoušky u nás naopak předepsány nebyly a to byl ten kámen úrazu. Jeden takový mladík mě dost potrápil. Byl tak slabý, že neměl šanci uspět. Ačkoliv byl vyučený zedník, nezvládl poměrně snadný první ročník ani v mém předmětu „pozemní stavitelství“ a já ho musel hodnotit nedostatečnou, takže ho čekal reparát. O prázdninách se však jednoho dne objevil u mne na chalupě. Je mi záhadou, jak vůbec zjistil, že nějakou chalupu mám a jak ji našel. Přestavoval jsem ji téměř ze zříceniny a nebylo na ni ani číslo domu. Zřejmě přes známé u VB.
Měl na sobě sako a v klopě odznak KSČ, čímž mi asi chtěl něco naznačit. Oslovil mě tím, že se o tom reparátu přijel se mnou dohodnout a strkal mi nezalepenou obálku plnou bankovek. Moje odpověď se mu vůbec nelíbila. „Pane Dobiáši, tudy cesta nevede. Tu obálku si zase schovejte, ale nabízím Vám jinou pomoc. Jestli potřebujete něco vysvětlit, klidně přijeďte (i víckrát) na konzultaci. Teď bohužel nemohu, jak vidíte, točí se mi míchačka. Ale můžeme se hned na datu domluvit. Uvědomte si, že pokud nezvládnete snadný první ročník, nemá smysl, abyste se na škole trápil ještě další čtyři roky, které budou daleko obtížnější“. Bez rozloučení odjel. Jeho poslední slova byla: „Toho budete litovat!“
Reparáty probíhají poslední týden v srpnu. Já jsem byl zavolán na kobereček k řediteli školy. S tím, že na mne přišla stížnost z vyšších míst. Údajně mě o prázdninách navštívil student Dobiáš s prosbou o pomoc s přípravou k opravné zkoušce. Já jsem se mu však odmítl věnovat, když jsem se předtím dlouze díval na jeho odznak KSČ. To je pravda, napadlo mne totiž, že bude ještě hloupější, než jsem si myslel. Ředitel uvěřil mé verzi, jenže musel situaci řešit tak, jak se od něj očekávalo. Rozhodl, že soudruh Dobiáš bude zkoušen před komisí.
A tak se i stalo. Předsedou byl zástupce ředitele pro odborné předměty a jejími dalšími členy pak vedoucí předmětové komise pozemního stavitelství, předseda KSČ ve škole a někdo z OV nebo KV KSČ, ovšem oba komunisté nebyli stavaři. Všichni přísedící mohli klást doplňující otázky, ale nikdo z mých kolegů se mě potopit nepokusil. Možná ten delegát mohl položit i laické otázky, které by zkoušenému zedníkovi pomohly. Třeba: „Z čeho se vyrábějí cihly?“, anebo „Je v betonové směsi pojivem cement nebo sádra?“. (Pochybuji, že by se dočkal správných odpovědí). Neučinil tak. Dost možná, že to pro něj zřejmě byla stejně otravná záležitost jako pro nás všechny, anebo byl prostě objektivní a spravedlivý. No, nebudu to natahovat, na žádnou z mých otázek student ani nezabral a výsledná známka byla opět nedostatečná.
*Příběh třetí: Pokus o úplatek a domácí násilí
Tento příběh je nejsmutnější a je vlastně podnětem tohoto mého článku právě v době, kdy společnost řeší problém násilného chování studentů. Začíná opět neúspěšným pokusem o úplatek, jenže za zcela jiné situace. Mimochodem - jiné podobné pokusy s úplatky jsem ve škole naštěstí nikdy nezažil.
Na konci školního roku proběhla klasifikační porada, kde jsme nahlásili klasifikaci, ale ještě před vysvědčením byly možné změny. Pak mne v kabinetě vyhledala starší drobná paní. Již si nevzpomínám, jestli to byla maminka nebo babička studenta, kterého jsem klasifikoval pětkou. A také měla v ruce obálku ve které se něco zelenalo. Když jsem úplatek odmítl, rozplakala se a potom se mi svěřila. „Já jsem na něj sama a on mě bije. Teď mně pohrozil, že když mu tu čtyřku nezařídím, tak mi rozbije hubu“.
*Rozum nebo cit?
Zachoval jsem se intuitivně. Uvěřil jsem tomu, že ta dáma na mě nic nehraje a je téměř před zhroucením. Slíbil jsem jí, že projde se čtyřkou a svůj slib dodržel. Jenže dnes, ve světle hrůzných událostí na jedné ze středních škol, se obávám, že jsem se nerozhodl správně. Bylo to nespravedlivé rozhodnutí vůči ostatním studentům. Kdybych nepodlehl síle toho okamžiku, s chutí bych toho parchanta zlikvidoval ráz dva. Jenže v té době ještě žádný zákon o domácím násilí neexistoval a i kdybych byl požádal pedagogickou radu o jeho vyloučení ze školy, jak by to dopadlo? Dost možná, že by ta stará paní skončila v nemocnici anebo ještě hůře. A to bych si pak vyčítal až do smrti. Nějak se těchto myšlenek nemohu zbavit.
*Otázka pro čtenáře
Jaký je, přátelé, váš názor na mé chování učitele v obou posledních případech, kdy jsem byl jednou spravedlivý a podruhé nespravedlivý? Řešili byste obě situace jinak?