Tímto příspěvkem bych rád otevřel svůj soubor zážitků i pouhých úvah o podobenstvích, protikladech a vztazích mezi jednotlivými živočišnými druhy i jedinci. Původně jsem chtěl článek nazvat „Máme rádi zvířata: O přátelství, lásce, nepřátelství a zvěrstvu“, ale nadpis by byl příliš dlouhý. Dnes vyjdu ze staršího vlastního příběhu, který mě k těmto myšlenkám vlastně přivedl. Je o přátelství. Bohužel i o nepřátelství.
Má životní volba v roce 1971
Jistě si vzpomínáte na dobu, kdy pro dva mladé zamilované lidi bez peněz na úplatky bylo prakticky nemožné získat byt v Praze. Tak jsem si podal inzerát, že stavař VŠ přijme místo s bytem kdekoliv. Dostal jsem dvě nabídky, samozřejmě z pohraničí - z Českého Krumlova a z Aše. Do Aše jsme už nejeli, protože nás Český Krumlov hned při první návštěvě okouzlil. Ovšem ty slíbené byty v panelákovém sídlišti ještě zdaleka nebyly dostavěné, stavební firma teprve vznikala a nabízela je všem (i nekvalifikovaným dělníkům) a mohlo to dopadnout všelijak. Zatím jsem tam tedy odjel sám a přežíval ve staveništní ubikaci na jedné ze staveb poblíž Českého Krumlova.
Jak je důležité míti Filipa?
Velmi brzy jsem se tehdy ujal malého zatoulaného kocourka - bezdomovečka. Začal jsem mu říkat Filípek. Miloučký a chytrý kamarád. Kromě jiného byl vybaven zvláštním šestým smyslem. Když jsem se vracel autobusem z města, nějak záhadně to vytušil a vždy na mne čekal na stromě u autobusové zastávky v čas příjezdu. Dokonce zaregistroval i změnu z letního na zimní čas. Musím podotknout, že hodiny na věži kostela nemohl ani ze stromu vidět. Každý večer mi sám od sebe vyskočil na klín. Já jsem si četl, co mne zvláště zaujalo i nahlas pro něj. To se mu líbilo a krásně vrněl. (Viz obr.1)
Na úvodní otázku si odpovím sám. Mít Filipa je strašně důležité - zejména pro člověka, který se cítí osamělý. Nemusí být starý, mně prostě bylo bez Danušky smutno. Přitom mi bylo 26 let a barák byl plný dělníků. Tím Filipem samozřejmě nemyslím jen našeho Filípka ani soudruha Filipa z KSČM. Jde mi hlavně o pejska nebo kočičku, kteří s potěšením sdílejí fyzický, vizuální i hlasový kontakt s člověkem. Rybičky v akváriu, želvička ani roztomilé krokodýlí mládě ve vaně by mi asi moc nepomohli.
Idylka s ručením omezeným
Po nějaké době jsme se s Dankou rozhodli vyzkoušet si soužití „na psí knížku“ a ona to riskla. Dala v Praze výpověď a přistěhovala se ke mně. Pejska jsme si opravdu také pořídili (se psí knížkou - rodokmenem). Štěňátko boxera jménem Dingo. (Viz obr.2). Na té ubikaci jsme pak bydleli ještě dlouho. Tedy „bydleli“ není to správné slovo. Měli jsme 1 malou místnost, plechové skříňky (jako v šatnách), 1 stůl, 2 židle a 1 železnou postel. Žádný televizor jsme nepotřebovali, vystačili jsme si a byli jsme všichni čtyři šťastni. Při venčení Dingouška se vždy Filípek ke společnosti připojil o své vůli a občas jsme pohromadě dováděli i na té jediné posteli. Jen jsme si ani po svatbě netroufli založit rodinu s dětmi, dokud opravdu nebudeme mít ten byt.
Na scénu vstupuje velké zvíře - homo parchantus
Jednoho víkendu Filípek nepřišel domů a v pondělí jsme ho našli na staveništi zastřeleného. Musím zdůraznit, že celý areál byl oplocený a na vratech byl nápis „Zákaz vstupu nepovolaným osobám“. Ukázalo se, že v nedaleké honitbě proběhla myslivecká akce za účasti prominentních hostů - svátečních myslivců. A jeden z nich měl Filípka na svědomí, byl to nějaký šíšoun z Prahy, funkcionář ve vysokých patrech KSČ a snad i poslanec. Dozvěděl jsem se to brzy poté v hospodě, kde večer po honu oslavovali své úspěchy a on se tím prý i chlubil, neboť to byla trefa na velkou vzdálenost (a trofej neměl). Usoudil jsem, že mám pádný důvod podat na něj trestní oznámení. Zvíře sice bylo dle tehdejších zákonů jen věc, ale on přece střílel na oploceném pozemku se zákazem vstupu (nechat vyrobit další ceduli se zákazem používání střelných zbraní mne bohužel nenapadlo). Hlavně však střílel mimo honitbu. Nějaké kecy, že Filípek pronásledoval zvěř, by mu nepomohly, mohlo jít jen o myši a tento živočišný druh není zákonem chráněn. Podle mne se jednalo o obecné ohrožení - vždyť se tam mohli pohybovat ubytovaní dělníci. Všichni na víkend neodjížděli.
Takže - schválně zkuste uhodnout, kolik se mi podařilo získat svědectví od přímých účastníků té střelby z řad místních, mně osobně známých myslivců. Uhodli jste. Ani jednoho. Poserové ozbrojení… Všeobecný názor hospody vyzněl v tomto smyslu: „Ty vole, vzdej to. Nad tím parchantem nemůžeš vyhrát. Kocourovi to stejně život nevrátí a nakonec ještě přijdeš i o to zaměstnání se slíbeným bytem“. Jedině asi tři přítomné ženy byly všechny na mé straně, bohužel nemohly poskytnout přímé svědectví. Z toho je zřejmé, že jen ženy měly schopnost empatie a pochopily, že domácí zvířátko je vlastně členem rodiny. A ženy jsou také statečnější. Při nedávném zubařském zákroku jsem si uvědomil, jak je dobře, že muž nemusí rodit. To už by lidstvo dávno vymřelo.
Dodnes lituji, že jsem neměl možnost přímé konfrontace s tím ostrostřelcem. Za rok zas ve stejný čas již na ten hon nepřijel. K souboji bych ho sice nevyzval, neměl jsem zbrojní průkaz ani na prak. Ale i tak si myslím, že by moc blahem nevrněl. Rád bych věděl, jak by tato situace dopadla dnes. Snad by mi pomohl některý z investigativních novinářů, možná i televizních. A nepochybuji o tom, že stejní prominenti z řad politiků stále existují. Mnozí z nich jsou v duplicitních funkcích a jejich radovánky platíme my všichni ze svých daní.
Další zmetek po třiceti letech
Bohužel jsem podobnou situaci zažil ještě jednou. Můj syn si pořídil také boxera (Denise) a těšil se, jak z něj udělá šampiona v soutěžích. Tak ho miloval, že když se pod psem probořil tenký led na brložském rybníce a začal se topit, Libor junior pro něj do té ledové vody skočil, aby ho zachránil. Avšak jednoho dne Denis někde sežral otrávenou návnadu a pro velké bolesti ho veterinář musel utratit. Podle něj bylo těch otrávených zvířat v okolí víc, ale viník nebyl vypátrán. Zřejmě se jednalo o nějakého místního zvrhlíka, kterému také dělalo radost zabíjet zvířata. Žádný užitek z toho mít nemohl, ani se tím pochlubit. Jen to své zvrácené potěšení… Ale z čeho, když ho ani umírat neviděl? Nechci už dnes dále rozebírat otázku čemu a proč se říká „zvěrstvo“, ale ještě se k ní někdy vrátím.
Otázky společenské, které kladu sám sobě
Proč vlastně používáme tak často názvy některých zvířat v pejorativním slova smyslu k typicky lidským vlastnostem. Říkáme přece - je to hovado, vůl, bejk, kráva, osel, prasák, kanec, slepice, husa …atd.? Jak k tomu ta zvířata přišla? A je tomu tak i v cizích jazycích? Vždyť leckde i některá zvířata uctívají, nebylo tomu tak jen ve starověku. Pokud se nemýlím, dodnes existují třeba posvátné krávy v Indii. Rád bych se teď zamyslel nad těmito výroky:
1. Pythagoras, objeviv svou poučku, obětoval sto volů. Od těch časů se všichni voli třesou, když se najde nová pravda. (Převzato z chatu na i60, vloženo paní Zd. Jírovou).
Můj komentář: Ponechám zatím stranou nesmyslný rituál přinášení obětí (zvířecích, ale i lidských), které lidstvo provázelo od pradávna.
Pozastavil bych se u slova „vůl“ ve významu „hlupák“. Velmi vám doporučuji podívat se na můj článek „Z mého života: Chvála volovinek“. Popisuji v něm, jak vděčím páru moudrých a statečných volů ve spřežení za to, že jsem vůbec na světě. Na problém „volování“ jsem ještě narazil u jiného svého článku „Vole, vole, dobrý den“ ze školního prostředí.
2. „ Co vznikne zkřížením včely a prasete?“
„ Malý český člověk. Pracovitý, ale svině“ (Vtip, autor neznámý)
Můj komentář: Nikdy jsem neslyšel o žádné prasnici, která by dělala podrazy.
3. Jan Amos Komenský: Veškeré kvaltování toliko pro hovado vhodné jest. (azcitaty.cz)
Můj komentář: Milý kolego Jene Amosi, viděl jste někdy dobytek někam pospíchat? Já jen ve westernech, to ovšem stádo hnali kovbojové. Nepředpokládám, že by Vás zajímaly takové filmy.
Má otázka pro čtenáře
Nevíte někdo, co je míněno slovy „Nebuď labuť“? Má to snad něco společného s modernějšími názory na partnerské vztahy a tolerování nevěry? (SMAJLÍK)
Odlehčuji vážnému tématu
Vážení přátelé, jen velmi nerad popisuji své smutné zážitky. Zvláště, když se týkají nejmilejších bytostí mého mládí, které již dávno nežijí. Prostě to ze mne jednou muselo ven. Snad vás aspoň pobaví připojené video YouTube. Je to výřez z části silvestrovského televizního pořadu v roce 1977, který moderoval Vladimír Menšík. Možná je to na vás i tak příliš dlouhé, mně jde ale hlavně jen o pár minut v části, která přímo souvisí s mojí předchozí otázkou pro čtenáře. Miroslav Horníček s Milošem Kopeckým v ní vyprávějí o drůbežárně s chovem labutí a popisují své zážitky z baletu Labutí jezero. Já jsem si tuto scénku od té doby pamatoval.
Nemusíte tedy poslouchat video celé. Po jeho spuštění je možné najet šipkou kurzoru na spodní hranu videa a ukáže se vám jeho časový záznam. Pak si popojeďte na čas 9.26 – 12.44 min. Tak snad se mi to teď s pomocí redakce podaří vložit a vyloudit u vás alespoň na závěr nějaký ten úsměv. To bych si moc přál.
