Představte si manželský pár, ona 64 a on o tři roky starší. Žijí v dvougeneračním domě, který postavili její rodiče. Dnes žije už jen matka, 92 letá, štíhlá žena s pokročilou demencí. Hlavní personou v domě je paní Rita, sice je již v důchodu, ale 3x týdně chodí do práce pomáhat coby účetní. Rita je jedináček, a tak se o dům, který postavili rodiče (oba pracovali celý život jako dělníci), nemusí s nikým dělit. Ale stejně tak se nemůže podělit ani o starosti se stárnoucími rodiči, posledních pět let je již "jen" péče o maminku. Dům má dva samostatné byty, obytné podkroví a technické zázemí ve sklepě.
Manželé rádi cestují, a Rita pak z poznávací dovolené vytvoří krásnou vzpomínkovou fotoknihu. Má jich už pěknou řádku. A teď přijde to nejdůležitější. Aby maminka, paní Ewa, mohla usínat a probouzet se ve své posteli, aby mohla přes den být ve známém prostředí a „mladí“ mohli odjet, je potřeba najít někoho, kdo babičku ohlídá, kdo jí uvaří, připraví čisté oblečení a poskytne jí milou společnost. Rita už ví, jak na to, má své zkušenosti. Vyzkoušeli i profesionální péči v rezidenci pro seniory, ale Ewa se tam vůbec necítila dobře. Takže dnes už jen funguje pečovatelka na 24 hodin do domu.
Přijela jsem ze 700 km vzdáleného města, do sousedního státu, do velkoměsta s mrakodrapy, kde mne u autobusu čekala Rita s manželem, a odvezli mne do domu. Dva seznamovací dny uběhly jako voda (kde je v okolí obchod, co je v domě, co Ewa ráda jí, kde má prádlo, kde najdu kotel a pojistky, kdyby vypadl proud, co jsou mé povinnosti a dalších x důležitých informací). Kolikrát jsem slyšela: „Na co máš chuť, co tu najdeš k jídlu i k pití, si vezmi. Co budeš vařit je tvoje volba, naše babi jí všechno…“ V neděli jsem vyfotila Ritu, Otto a další dvojici před domem, když nastupovali do taxi. A tak vzniklo první foto do jejich nové fotoknihy z poznávací dovolené v Africe.
Ano, jejich dovolená se prodražila o moji výplatu a náhrady za cestování, o poplatek agentuře. ALE... Věří, že si užijí 7 dnů a 7 nocí pohádkové dovolené, vyčistí si hlavu a pak dalšího půl roku, do další dovolené, se zase budou s láskou každodenně starat o maminku. A co Ewa? První dny jsem musela opakovaně odpovídat na stejný okruh otázek, tak jak to u starých lidí s demencí bývá: kde je Rita, kdo jsem já, odkud pocházím - aha „Tšešaj“, můj muž pocházel z „Noje Bystric“, myšleno Nová Bystřice v Jižních Čechách. Ale rychle jsme si na sebe zvykly, prohlídly stará alba, poseděly u TV, společně četly noviny a časopisy. A nyní spokojeně čekáme příjezdu Rity a jejího manžela.
A já? Není to moje první zkušenost ,a tak přemýšlím, proč mají rodiny v Čechách o tolik menší důvěru v tyto služby než je tomu v sousedním Německu. Nebo? Že by to nebylo jen o důvěře…?
