O vzpomínkách nejen zpoza plotu

Naříkáme si, že...čas nám utíká. Víte, že jde čas i zastavit? Ti, kteří to objevili, udělali jistě to samé co já. Prostě si sedli a vytáhli vzpomínky. Tady vám nabízím také jednu z nich....

Na chvilku se opět vzdálím ode dnů hravosti, kde jsme byli včera. Proč? Přemýšlím, jestli jsme opravdu tak nešťastní v té naší zdánlivé chudobě či náš čas utíká podezřele rychleji a toho jsme se polekali?
Babičko Aničko a babičko Máří, je to už tak dávno, kdy jste byly obě dívčinami, kdy jste se narodily, kdy jste byly počaty...

Babičko Máří, bývalo chudě? Na svou dobu mi dnes asi odpovíš:"Bylo prostě, někdy hůř, někdy líp. Dřina bývala, to ano, zvlášť, když přibyli kluci, ale nějak jsem to ustála. Hlavně, když byla práce."
"Ohánět jsem se musela, ale co by člověk neudělal, když viděl jak jsou kluci čiperní. V skrytu duše jsem z nich měla radost, ale hubovat jsem jim musela taky. Vždyť by mohli lenošit a pak by se jim šlo těžko světem."
"Neměla jsem na růžích ustláno, to  ne, zvlášť, když umřel Toníček, má milovaná opora."
"Umřel moc brzy, to ano, bohužel. O to víc jsem musela kluky vést k pracovitosti. Až mi jich bývalo líto. Polevit jsem ale nesměla."
"Kdyby nepřišla válka a kluci si stihli zajistit živnost, to by už bylo hej. Ve válce to bylo opět těžké, ale věřila jsem. A nemýlila jsem se. Pracovití kluci se hned po válce uchytli a založili si rodiny."
"Bývalo mi ouvej, že jsem jim nemohla dát výbavu a ještě jsem se jim stala přítěží. Zvlášť Venda, který se o mne staral až do konce se svou ženou mi dělal radost. Jak bych mu to ale řekla? Jarča dělala spoustu věcí jinak a já se s tím nemohla jen tak smířit."

"Ale i Tonda, který zůstal nedaleko. Oba se zmohli a měli krásné rodiny. Nemám čeho litovat, jen, že to přišlo až později, když už já nemohla..."

A ty, Aničko? Tvá cesta byla daleko delší... "A co jsme měla dělat? Prostě jsem se narodila do pastoušky, byť na statku tety, která grunt zdědila a svým sourozencům odkázala tyto trpké úděly. Svítilo na mne o to míň sluníčko?"
"Možná jen o kus víc fičel vítr a studilo za deště, za sněhu, ale copak jsem mohla opustit rodiče a sourozence?"
"Maminka, zdála by se vám dneska krutá, když v žertu říkávala, že o to budu silnější co útrap unesu, podle víry. Mohu přiznat, že měla pravdu. I když jsem se její víry v Pánaboha z velké části zřekla po zkušenostech s předčasným úmrtím obou rodičů, z chování matky, sestry, z válek..."
"Opravdu to Pánbůh připouštěl?"
" S odstupem od odchodu ze života a s ohlédnutím na to, jak jsem žila mohu říci, že asi ale stejně platilo: Koho že Pánbíček miluje, toho křížkem navštěvuje a tím i posiluje."

"Byli bohatí šťastnější? Samozřejmě, že se nám zdáli:" Pověděla by mi dál babička Ančka, ale... Otočím-li se zpět po svém životě, co se stalo, stalo se a já dostala darem své krásné dcery, hodného Pepču za muže, baráček jsme si postavili, který pak obohatil základní vybavení mých dcer."
"Měla jsem radost, když potom má Růženka - Jiřinka odcházela se svým Toníkem, byť jen se základní výbavou peřin a věcí nejnutnějších; hřálo mne u srdce, že jí mohu dát co já neměla. A později Marušce přidat do začátku..."
"Měla jsem hezké stáří, dívám-li se dnes. To základní, střechu nad hlavou a co do talíře bylo a já se s chutí činila, abych i mladým přidala, vidíc jejich radost."
"Ba, tak málo stačí ke štěstí, přestože já zpočátku neměla ani toho. Kdybych vzdala ten boj od počátku...
Kdyby... tak bych dopadla jako Olina, nebyl by to život, ale zemřela bych žijíc. S kým by sis teď povídala?"

Něco na tom bude, proč vlastně žijeme i když nejsme právě bohatí. On ten život asi vážně nebude o věcech světských, jako o předávání si z generace na generaci základních životních hodnot v lásce a víře. I toho, že je-li dnes ouvej, zítra bude líp.

...A tož, milí přátelé, vítejte u mne doma, kde s vámi chci trávit pohodové dny i noci.