Červen, na vodu jedem

To se tak někdo má... Červen je odjakživa doba školních výletů, doba uvolnění od závěrečné klasifikace, přinášející nové hezké zážitky, na něž se pak dlouho vzpomíná. Jenže u nás na „stavárně" tehdy oficiálně už žádné „výlety" neexistovaly. Z nějakého záhadného důvodu se to tak nesmělo nazývat. Takže byly nahrazeny buď „odbornou exkurzí" anebo „sportovním soustředěním". Zajímavou fintou bylo také „branné pochodové cvičení", tam se mohly ukrýt i procházky Šumavou. Hrady a zámky možné byly, pokud zájezd organizovala učitelka dějepisu nebo učitel dějin architektury, pak to byla zase odborná exkurze.

Ovšem třeba výlety do ZOO nebo do botanické zahrady nebylo možné naroubovat na nic, přírodovědné obory se u nás nevyučovaly. Celou akci organizoval třídní učitel a víceméně záleželo na jeho profesi a na kolegovi, kterého sehnal coby další „pedogogický dozor", jaká byla náplň toho zájezdu. U mne to bylo jednoznačné – jako stavař jsem nikdy na vodu nemohl jet, vždy jen na odborné exkurze.

Ve čtvrtém – maturitním – ročníku již zájezdy mohly být dvoudenní, což nejvíce ocenili právě ti, kteří mohli jet na vodu. Ale i já jsem podlehl žadonění studentů a naplánoval exkurzi po zemědělských stavbách (jedno z témat pozemního stavitelství ve 4.ročníku) jako dvoudenní. Zvolil jsem trasu okolo přehradní nádrže Lipno s noclehem nedaleko Horní Plané v rekreačním zařízení, (myslím Jitony), jen kousek od vody. Jednalo se o malé chatičky s možností stravování v centrální budově se sociálním zařízením. Bylo to moc hezké prostředí, v programu zbyla i chvíle na koupání a večer jsme si užívali u ohýnku s kytarami a písničkami.

A teď se dostávám k mému děsivému zážitku, zaviněnému mojí pedagogickou nezkušeností. Byl se mnou i zkušenější kolega, který ale také podlehl kouzlu toho večera a nezakročil. Udělali jsme zásadní chybu – nevyhlásili jsme večerku a nezkontrolovali, jestli jsou všichni na lůžku. Naopak, já jsem hrál na kytaru a odcházel spát mezi posledními, abych dohlédl na likvidaci ohniště.

Ráno šok. U snídaně chyběl student Maňhel. Byl to takový zvláštní chlapec, s nikým se příliš nekamarádil, a tak se stalo, že při lichém počtu chlapců měl nakonec chatičku sám pro sebe. Vzpomínám na jednu jeho zvláštnost. Když byl u tabule zkoušen a nevěděl si rady, tak to přiznal tím, že nafoukl tváře a při chvění rtů vypustil hlasité:

„Pfffff, tak to teda nevím."

Bušili jsme na jeho zamčenou chatičku, ale neozýval se. Tak jsme se odebrali na snídani s nadějí, že se někde objeví, ta ale s časem slábla. Načež studenti přicházeli s různými myšlenkami. Viděli prý ho večer u vody prohlížet si zakotvené pramice a on rád chodí s tátou na ryby. (Blbost, vždyť neměl udici). Jenže – má prý v Rakousku příbuzné a možná chtěl zdrhnout. Dlužno podotknout, že v těchto místech již bylo na druhém břehu Lipna nedaleko ke střeženému hraničnímu pásmu. To už bylo pravděpodobnější a hrozivější.

Takže už jsme s kolegou řešili, jak dopadneme. Jestli se utopil anebo se pokusil jít přes kopečky, je to stejné: jdeme do kriminálu. Já byl vedoucí zájezdu, asi bych měl dostat vyšší trest. Oba jsme měli malinké děti. V 10.30 hodin šel kolega zjišťovat kontakt na VB a pohraniční stráž a já jsem se ještě naposled vypravil k areálu s chatičkami s univerzálním klíčem, abych se podíval jestli jsou v chatičce Maňhela nějaké jeho věci. Vtom jsem ho spatřil jak se s ručníkem okolo krku šourá dolů k vodě.

A teď se vám přiznám k něčemu nepochopitelnému. Místo abych ho objal a políbil, vyhrklo ze mne: „Co tady děláš, ty pitomče?" (Nikdy předtím ani potom jsem takhle se studenty nemluvil). Jeho odpověď byla kouzelná: „Pffff, du si čistit zuby". Vysvětlilo se to. Večer si spletl chatičku a ubytoval se v jiné, mimo ty naše pronajaté. Nešťastnou náhodou mu k ní pasoval klíč. Ještě dlouho mě pak ta situace strašila i ve snech.

Tak, už to mám za sebou a snad vám teď zlepším náladu něčím veselejším. Vrátím se k těm vodáckým zájezdům. Většinou se uskutečnily na Vltavě od Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Řeka se svými meandry plyne překrásnou krajinou, já ji dobře znám ze silnice, která tok řeky kopíruje. Zajímavé je, že hrad Rožmberk se vám vynoří dvakrát za sebou na stejném místě. Vypadá to záhadně, objasní to až pohled na mapu. Po trase již dnes existuje také několik typicky vodáckých hospod a z jedné z nich na břehu Vltavy, mezi obcí Větřní a Rožmberkem nad Vltavou, pochází můj následující zajímavý příběh s jídelním lístkem, který znám z vyprávění. Je již z doby, kdy hospody byly soukromé a klientela mezinárodní, nejvíce bylo Němců a Rakušanů. Tak si v majitel hospody nechal jídelníček přeložit do němčiny. Mimo jiné také větu:

Ochutnejte naše výborné utopence!

Jenže Němci to neocenili. Koukali na to a s nechutí prohlašovali: „To je hrozné, my tenhle český humor nikdy nepochopíme. To je takový cynismus!". Ukázalo se, že slovo „utopenec" někdo přeložil otrocky doslova (asi „Ertrunkene"). Přičemž Němci našeho utopence jistě znají, jenom to nazývají jinak. Nemohu si teď vzpomenout, nejspíš to nějak bez fantazie obcházejí ve smyslu „buřty v octě", „kyselá klobása" nebo tak nějak. Ale jinak měli samozřejmě pravdu v tom, že český a německý humor není kompatibilní, nám je bližší humor anglický (mně nejvíce), ale i francouzský.

Přidám ještě své dva vlastní příběhy s jídelním lístkem.

1. Restaurace Perla v Českých Budějovicích. Na jídelníčku je napsáno:

Hemenex s vejci

Nemám nic proti novým českým slovům. Naopak, sbírám je i sám vymýšlím. Jenže tady je chyba ve slovním spojení. V dobré vůli se snažím číšníkovi vysvětlit, že je to nelogické, protože tam tím pádem má vejce dvakrát. (V angličtině „ham and eggs" je česky "šunka a vejce"). Neboli - hemenex s vejci znamená „šunka a vejce s vejci".

On na to: „Jak si přejete, já řeknu kuchaři, aby Vám do toho dal jen jedno vajíčko". Dobře mi tak! Potrestaný rádoby chytrý kantor. A to jsem si vždy zakládal na tom, že mimo své povinnosti (profesní a rodičovské) nikoho zásadně nepoučuji. Tu máš, čerte, kropáč...

2. Restaurace Slavia v Českých Budějovicích. Zapomněl jsem si brýle. Povídám to servírce s prosbou: „Můžete mi něco doporučit?". Odpověď: „Víte co? Vy jste mi sympatickej, já Vám něco doporučím. Jděte se radši najíst někam jinam!".

Nakonec to byl dobrý nápad. Dopil jsem kafe a šel se najíst domů. Cestou jsem si v samošce koupil k večeři utopence.