Jsem zde na i60 poprvé. Vlastně jsem několikrát na tento web nahlédla a docela mne zaujal. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych něco napsala. Nedávno jsem se setkala se svou příbuznou, a jak to při takových setkáních bývá, povídaly jsme především o svých vnoučatech. Ona kromě jiného vyprávěla o svém vnukovi Davidovi, který odjel na roční studijní pobyt do Ameriky. Je to moc šikovný kluk a o svých dojmech a zážitcích psal na sociální síti. Jeho články byly veřejně přístupné, takže i já, ač nejsem mezi jeho přáteli, jsem si je mohla přečíst a sdílet je. Podle slov jeho babičky, mé příbuzné, to psal hlavně proto, aby všichni jeho kamarádi, příbuzní a známí věděli, že se má dobře a že mu nic neschází.
Čtení jeho článků mě tak zaujalo, že je se souhlasem jeho babičky vkládám na i60.
I. část
25. srpen 2014
Protože se mi tu krom žádostí o autogram hromadí také žádosti o mé situaci, jsem nucen napsat odporně dlouhý status plný zbytečných selfie a spoustu dalších obtěžujících věcí, kterých je plný FB.
I když to tak vůbec nevypadalo a vůbec jsem tomu nevěřil, nakonec jsem sebral loďák a opravdu nastoupil do letadla. Stejně to zase za chvíli zabalím.
Když jsem přiletěl na letiště do Londýna, nastoupil jsem do minibusu a jel minimálně 10 minut, než mě zase vysadili u nějakého terminálu. Potom jsem šel minimálně kilometr, než jsem se dostal ke kontrole. Po kontrole jsem s údivem zjistil, že terminál má asi 5 pater a propadá se do hloubky jak spartská díra. Poté jsem zjistil další zajímavou věc. Můj let měl zpoždění, což je docela sranda, když máte na sebe navazující přestupující lety. Našel jsem si pohodlné kožené křeslo a v něm čekal na můj let. Poté jsem usoudil, že je čas přesunout se do dalšího terminálu. Sjel jsem eskalátorem do spartské díry a šel na metro, které jezdí mezi terminály.
V letadle jsem seděl v předposlední řadě, což bylo asi půl kilometru od předních dveří. S příjemným překvapením zjišťuji, že každé sedadlo má na protějším sedadle vlastní obrazovku, na které si může pouštět svou hudbu, filmy nebo hry. Asi první dvě hodiny jsem hrál 2D hru, kde jsem měl svou raketu a střílel brouky přede mnou. Na konci jsem s úžasem zjisil, že mám nejlepší skore, dokonce 8x lepší než druhý, takže mé jméno je zvěčněno v British Airways. Aspoň doufám. Poté jsem si pustil film Nepřítel státu, abych zjistil, co mě v USA čeká. Během celého letu mi nosili jídlo a pití tak hojně, že jsem si to potom strkal do baťohu.
Po přístání ve Philadelphii jsem si stoupl do dvěstěmetrové fronty lidí čekajících na imigrační kontrolu. Nekonečné čekání vyrušila černoška stojící vedle fronty, volající něco dost podobného mému jménu. Dostal jsem dopis. Psalo se v něm, že z důvodu zmeškání letu jsem dostal voucher na jednu noc v Hotelu Hilton a poukázku na jídlo. S díkem jsem to přijmul. Po pokecu s týpkem u přepážky jsem se odebral do garáží, kam chvilku poté přijel minibus hotelu Hilton. Dostal jsem jen pro sebe pokoj, který byl větší, než kterýkoli pokoj, ve kterém jsem byl kdy ubytovaný. Na recepci jsem si objednal buzení po telefonu.
Za přibližně 4 hodiny to začalo hulákat. Šel jsem na snídani, kterou jsem zaplatil voucherem. Další věc, kterou jsem v hotelu ještě nezažil. Plná mísa uzeného lososa a spoustu dalších ne zrovna levných záležitostí. Poté jsem sbalil svůj ranec a vydal se na letiště. Černoch s mikrobusem měl zpoždění. Po příjezdu na letiště hledám přepážku British Airways, která jaksi chyběla. 40 minut před odletem zjišťuji, že letím s U.S. Airways. Utíkám na odbavení, kde mi oznamuje, že mám těžké zavazadlo o 2 kila a něco mám přendat do baťohu. Jako kdyby to zachránilo letadlo před pádem. Za ona 2 kila chtěla 120 dolarů. Nakonec mě ale propustila. Zbývalo 30 minut do startu. Utíkal jsem na kontrolu mě a příručního zavazadla. Věc, se kterou si Amíci dávají záležet, je kontrola ostatních. Byla zde minimálně 200 metrů dlouhá fronta vždy aspoň 3 vedle sebe stojících lidí. Nakonec jsem je všechny drze předběhl a začal se svlíkat téměř donaha, abych mohl projít kontrolou. Po všemožném skenování a osahávání jsem utíkal na let. Čekala mě kilometrová cesta, než jsem zjistil, že jsem o 2 minuty přišel pozdě a že už zavřeli bránu. Šel jsem si tedy pro další letenku a čekal další 4 hodiny na let.
Přesun na další terminál mi zabral 1 hodinu. Poté jsem letěl devítiřadovým smartletadlem do Mainu, který je sice stále v USA, ale měl by patřit Kanadě. Z letadla jsem viděl jen samé lesy, občas stromy, sem tam řeka a taky asi 2 domy. Times Square to zrovna není. Na letišti na mě čekal řidič, se kterým jsem čekal na dalšího kluka z Vietnamu. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že krom Asiatů tu vlastně skoro nikdo nebude. Behěm cesty do školy začal takový déšť, že skutečně nebylo vidět auto 10 metrů před námi. Po příjezdu do campusu jsem byl lehce šokován ubytováním. Hilton to fakt není. Začal jsem si pokládat otázku, zda má vůbec cenu si vybalovat. Tu otázku si kladu do dnes, stále mám půlku věcí v kufru.
Druhý den jsem vyřizoval registraci a potom po zbytek dne relaxoval, což je věc, kterou Amíci strašně rádi a často dělají. Jídlo je mnohem lepší než ubytování.
Včera jsme měli testování z angličtiny a matematiky, aby věděli, co si tam vlastně natahali. Docela brzo, co? Testy z AJ pro mě byly kupodivu docela lehké, ale z matiky jsem se málem rozbrečel. Půlku věcí jsem v životě neviděl, čtvrtinu vyplnil a čtvrtinu přes prázdniny zapomněl, takže mám lehce strach, do jaké třídy mě pošlou. Otec tvrdil, že některé typy těch příkladů se učil až na VŠ...
Dnešek byl v podstatě volný, tak jsem si skočil do gymu. O víkendu máme šílenost zvanou brunch, což v podstatě znamená spojení oběda a snídaně, takže škola sníží náklady. Když už jsme u jídla, mám pocit, že holka z kuchyně po mně jede. Třeba dostanu some special food.
Pokračování příště
