Maminka byla poprvé a snad i naposledy v Lázních Luhačovice na příspěvkové léčbě někdy před dvanácti lety. To už jí táhlo na osmdesátku, vypravila se sama, jen jsem jí zkontrolovala oblečení, a bylo to celkem zbytečné.
Jela přímým autobusem do místa, kde vlakové a autobusové nádraží je v jednom, a tam ji čekal lázeňský autobus. Jen jsem tam volala do přijímací kanceláře, aby dali mamince aspoň o deset let mladší paní, že maminka je společenská a soběstačná. Vše bylo zařízeno, maminka měla sice mladší paní, ale ta nechtěla nikam chodit a moje máma nevydrží doma. To by ji musel někdo přivázat jak kozu ke kůlu. Ve čtvrtek volala, jestli bych za ní na víkend nepřijela. Vyměnila jsem si službu, to jsem chodila ještě do práce, dostala z domu propustku a vyjela jsem.
Ubytovala jsem se v malém pokojíku a běžela jsem za mamkou. Domluvily jsme se, že večer si půjdem někam sednout při hudbě. Protože bydlela tenkrát v Jurkovičově domě, tak jsem jí šla naproti a míjely jsme kavárnu Vltavu, říkají tomu Urnový háj, a ona, že tam pěkně hrají, že to má očíhnuté, takže jdeme tam. Přišly jsme dovnitř, bylo to tam, jak když napadne první poprašek bílého sněhu, každá hlava bílá či šedivá. Nikdy jsem nic neměla proti starým lidem, ale už jenom to prostředí na mne působilo nějak divně, i když jsem pohodářka. Ŕíkala jsem si, holka, vždyt to děláš pro mamku, to vydržíš. Rozhlížela jsem se, kde si sedneme, a sedly jsme si do rohu u okna, kde večeřely dvě neznámé ženy, které za chvilku odešly.
Sotva jsme si objednaly nějakou matonku a 2 dcl bílého vína, z dálky už se táhl jak slimák pán elegán v černém obleku, bílé košili, jednu nohu měl ještě před kavárnou a hlavou byl už u našeho stolu. Byl to starý pán hodně přes osmdesát, snad k devadesátce, a působil na mne, jak kdyby ho vytáhli právě z márnice. Bylo tam přítmí a ten jeho šedivě-bílý obličej nezapomenu. A já povídám: Ejhle, mami, máš tu tanečníka. Maminka se už čepýřila a urovnávala si pírka na hlavě, že jde tančit, a víte, co on řekl, že ne tu paní, ale mne žádá o tanec. Nedělám to, abych někoho odmítla a nad někým se povyšovala, ale to mne tak rozhodilo, že jsem se omluvila a nešla. Ještě se ploužil přes parket, že jsem měla obavu, jestli se doplíží tam, kde seděl, úmrtní list mu již čouhal z kapsy. Celkem mi bylo i dědouška líto.
Mamka na to: No nic, tanečníka jsme odmítly, tak si jdem zatancovat spolu. Já na to: mami, tak to teda ne, to můžeš chodit s děvčatama z penzionu, a ona, vždyť tě tady nikdo nezná. No, nešla jsem. Mezitím vstoupil do sálu kočkolap a hned zamířil k našemu stolu požádat o tanec. Možná jsem se znechuceně tvářila, ale šla jsem.
To bylo jak u zpovědi, jak se jmenuji, odkud jsem, jak dlouho tady ještě budu, kde mám ubytování a jestli bydlím sama? Na tyto otázky jsem mu řekla, že není kněz a já nejsem jeptiška, abych se zpovídala, a on ještě ve vší drzosti se mne zeptal, jestli si může k nám přisednout. Samozřejmě jsem řekla, že ne. Odešel a za chvilku vyzval maminku. Ta mu ovšem všechno vyzvonila, obyčejná žena, myslící, že všichni jsou slušní, když prý vypadal tak slušně. A vrchol všeho byl, že mu řekla, ať si sedne k nám, ať tam není tak sám.
Nemám ráda drzouny a ometáky, to mne přímo nadzvedlo ze židle a šla jsem k pultu zaplatit s tím, že za 10 minut odcházíme. Byl krásný vlahý večer, tak jsme se šly ještě projít a nakoukly jsme do Elektry. Nahoře tam krásně hrála hudba, tak jsem mamince ukázala večerní zábavu s tím, že půjdeme spát. U stolku na kraji seděly dvě ženy, že si můžeme přisednout. Já jsem neměla náladu a řekla jsem mamce, že za půl hodiny je tam diskotéka. No, to bylo něco pro ni, že ona to ještě neviděla, všechno to tam začalo blikat, tma jak v pytli, jen ta blikotavá světla se odrážela na parketě. Odskočila jsem si na WC, mamka nechtěla, byla z toho vyjevená jak čerstvě vyoraná myš a jen koukala. Poprosila jsem ty dvě ženy, ať na ni dohlídnou. Já přijdu a mamka u stolu nebyla, ve mně hrklo, ale ženy ukazovaly na parket, jak to válí.
A co myslíte, tanečník tak kolem padesátky, tak dodnes nevím, čím to bylo, že večer byl úplně obrácený naruby. Jen jsem jí potom řekla: Mami, už jdeme domů, všechno jsi už viděla a jsi tu nejstarší. A ona mi klidnou hanáčtinou pravila. No, to sem ož bela, kdež sem tade přešla. Tak dem dom. Dobró noc, a zvedla ruku, že odcházíme, ke stolu, kde seděly ženy.
Druhý den jsme šly večer na koncert Evy a Vaška. Maminka vždy o nich snila, vidět je na živo, a tak se jí to splnilo a byla spokojená.
