Vzpomněl jsem si na mámu. Je jí už přes sto let a i když už není, pro mne je. Jako dnes ji vidím u plotny v kuchyňce jako dlaň jak míchá vařečkou zásmažku v kastrolku, která bude gruntem pro štědrovečerní polévku a prozpěvuje si jednu písničku za druhou, jako by ladila noty pro zítřejší koledy.
Ležím v koutě na "prašťáku", rámu, vyrobeném ze dřeva a vypletenám proutím, který při každém pohybu vrže a je už druhým rokem svědkem mých snů o tom, co budu, až budu velký. Koleno mám ovázané, natřené ichtiolovou mastí, která mně smrdí, má mně však pomoci od nežida, který mně už druhý týden trápí. Maminka spustila staronovou:
"Malý hošík černovlasý,
své matičce žaloval,
že když si na návsi hráli,
každý ho odstrkoval."
Maminka měla jemný a přijemný hlas, cvičený pravidelně každou neděli v kostele při mši svaté. Její zpěv jsem miloval, ona to věděla a zpívala mně a nám dětem co chvíli.
"Když jsem se jich počal ptáti,
smím-li já si s nimi hrát,
a oni mi povídali,
že dřív musím otce znát."
Zásmažka už zavoněla a ocitla se na okraji šporheltu, aby došla. A v kameninovém hrnci se vařily a měkly usušené houby. Svou vůní mne vracely do léta pod husté smrčí, kde jsme je s otcem nasbírali.
"Různá jména mně dávali
kterým jsem nerozuměl,
pověz ty mně, drahá máti,
zdali já jsem otce měl."
Z police putovala na stůl dřevěná dížka a do ní mouka, vejce, rozinky, kapka rumu, kvasnice nahřáté v mléce a rozpuštěné máslo.
"Měls synáčku, měls tatíčka,
měls tatíčka vlídného,
sepni svoje ručky malé,
pomodli se za něho.
Rodící se těsto dávalo mamince zabrat. Dížka, opřená o její vypouklé břicho, ve kterém čekala na narození budoucí sestra, za chvíli ukázala nažloutlé těsto, na kterém se dělaly bubliny a bylo hotovo.
"Neplač můj drahý synáčky,
vždyť ty otce taky máš,
sepni své malé ručičky,
pomodli se otčenáš."
Dížka putovala na polici nad kamna a přikryta modrobílou útěrkou, pod níž těsto čekalo, až nakyne. "Tady máš medicínu" vtiskla mně do ruky hliněný hrnek s bylinkovým čajem a pohladila mně po hlavě.
"Otče náš ty na nebesích,
ty jsi také otec můj,
kudy kráčí hošik malý,
jeho duši opatruj."
Těsto nakukovalo zpod útěrky a tak putovalo na vál a proměnilo se za chvíli v kousky, připravené ve skupinkách s rozdílným počtem.
"Bože jež jsi na nebesích,
ty jsi také otec náš,
a tak usnul chlapec malý,
pomodlil se otčenáš."
A pak se šoulelo a šoulelo, šulky byly dlouhé jako pečící plech, hbité maminčiny prsty je začaly mezi sebou proplétat a rostla a rostla, až vyrostla od rozimnek pihovatá vánočka.
"A když ráno přišla budit,
matka syna malého,
našla na posteli ležet
syna svého mrtvého."
Upletená vánočka putovala na "plech" a nechala se zkrášlit dožluta rozkvedlaným vajíčkem a šup do trouby.
Setřel jsem rukávem slzy a šel se k mamince polaskat. Přitiskla mně k sobě a sametová dlaň něžně hladila mé vlásky.
Vrzly dveře a do kuchyně vlítli mí dva bratři. Zmrzlý sníh z nich padal na podlahu a maminka se nezlobila. Vánočka už byla dozlatova a nudle se zásmažkou putovaly do hrnce s polávkou a na pánvi prskal omastek, který čekal na osoleného a okořeněného kapra, kterého maminka vybalila z bílého plátna, ve kterém od včerejška odpočíval. Venku už byla tma a my hledali na stěně zlaté prasátko. Barborka na stole, rozkvetlá do růžova, přivítala lesknoucí se talíře, tatínek zavelel: poďme na to a my usedli a strkali pod talíře kaprovy šupiny.
Narodil se Kristus pán, veselme se,
z růže kvítek vykvet nám, radujme se.....
A pod stromečkem mezi dárky skromně vykukovalo přání:
Pokoj lidem dobré vůle!