Chtěla bych být větrem, Jane,
u tebe prolézt pražské skuliny,
větrem, jenž lehounce vane
do pokoje, kde sedíš nad mapou,
studuješ cizí dějiny.
Nejdříve bych tě objala,
pak bych se ve vlasech zatočila,
ve sluch bych ti zazpívala,
že žije malá dívka bláhová,
kterou láska zaskočila.
Dějiny se ti popletou,
skloníš svou hlavu k lehkému spánku,
v pohádku padáš moji rozsetou,
já zpívám dál: můj milý, jediný,
už květy pro nás pokvetou.
Hle, nejsem vítr, moje dlaň,
má bytost pro tebe ještě cizí,
hladí tvé oči, čelo, skráň,
procitáš - jsem jen vítr, letím v dál
a všechno kol tiše mizí...
