Moje vernisáž: Až uslyšíš hvízdání, to můj vlak vjíždí do nádraží.

Zpět na stránku uživatele

Tak na tomhle nádraží jsem v dětství vystupovala z vlaku často. Jezdili jsme s rodiči za babičkou na chaloupku v sousední obci skoro každou sobotu a v neděli večer jsme ze stejného nádražíčka odjížděli zpátky domů. Znala jsem jména všech stanic, kterými vlak projížděl, a představovala si, jaké by to bylo, vystoupit v některé z nich a prohlédnout si městečko, nebo obec, ke které patří. Tohle přání si plním až teď, když objíždím a fotím ten důvěrně známý kraj. Pohledy na kopce, na Krkonoše, Jestřebí a Orlické hory na obzoru, skalní města, zákruty říčky Metuje, zrcadlení oblaků v rybnících i kašnách, náměstí a ulice městeček, hřbitovy a hřbitůvky, sakrální plastiky, kostely a kapličky, skvosty architektury i vesnická stavení, jejich okna, dveře, komíny, schodiště i schůdky, ploty, cesty, ale i obyčejné patníky u nich. A ovšem i nádraží. Vlaky a koleje – to volání dálek,ty symboly cest. Spojení mezi městy, spojení mezi lidmi. Spojení přítomnosti s minulostí...