Připravoval jsem se na důchod. Chtěl jsem ještě být užitečný. Byl jsem v kondici a doma se válet nebudu. Má represivní práce nebyla pro kontrolované osoby příjemná. Stát, ale musí své občany ochránit. Vyberu si naopak nějakou pomáhající profesi. „Budu pomáhat lidem“. Poslední rok v práci jsem absolvoval na Střední zdravotní škole kurs sanitáře. Je to nejnižší kvalifikovaný zdravotník. Vůbec mi nevadilo, že mi někteří říkali: „Ty vysokoškolák budeš utírat starým lidem zadky“.

Bydlím vedle naší nemocnice. Myslel jsem si, že to budu mít blízko do práce. S Osvědčením o absolvování kurzu  a životopisem a dobrou vírou jsem se vypravil ucházet o místo, které nemocnice inzerovala na svých stránkách. Klepu na dveře personálního zařízení. Otevře mi příjemná žena s nepříjemnými otázkami. „Kolik máte roků“? „Je mi 63 let a jsem v dobré kondici“. Odpovídám. „To jste již důchodce“? „Ano. V září“. Tím pohovor skončil. „Měli jsme požadavky na 2 sanitáře. Už jsme si vybrali. Pokud budeme opět hledat, tak vám dáme vědět“. Je to osm let a ještě se neozvali. Lhali, protože jsem znal vedoucího sanitářů, který mě sdělil, že zatím nikoho nemají.

Jsou přece mechanizmy, jak výkonnost nových zaměstnanců si můžeme ověřit. Třeba zkušební doba, která nám ukáže, zda jsme si vybrali dobře. Dále preference nebo pracovní posudky. Pracovníka můžeme i vyzkoušet. Jenže předsudek je předsudek. Někdy to mají personalisté takto konat vedením i nařízeno. Vzletně tomu říkají „strategie firmy“. Podle mě je to blbost. Přece padesátiletý nemusí být nutně lepší na pracovní pozici než šedesátiletý. Jenže nikomu se to nechce prověřovat. Snadnější je říci obligátní: „Máme již místo obsazeno nebo vybrali jsme si“.

V nemocnici potkávám sanitáře obtloustlé padesátníky, kteří mají problém dotlačit pacienta na operační sál. Já byl sportovec, v plné kondici a většina jich na tom byla fyzicky hůř. Jenže kapitalistické hospodářství se řídí poptávkou a nabídkou. Většinou je pro mnohé personalisty důležitější věk než znalosti, ochota a loajalita. Další věc je ta, že kolektiv musí být poskládaný s mladých i starších. Jedni mají elán a druzí zkušenosti. To u nich, ale není priorita.

Nevadí. Oslovil jsem pražské nemocnice. Měli zájem. Vůbec jim nevadilo, že jsem důchodce. Světe div se, vzali mě na prestižní kliniku. Léčili se zde i známé osobnosti. Karel Gott, František Nedvěd a další. Takže jsem je mohl poznat jako normální lidi.  Lidé tam byli výborní. Staniční sestra laskavá a zkušená. Lékaři příjemní. Pan profesor přednosta kliniky mě ve výtahu zdravil první. Byl jsem starší.

Kolektiv šlapal. Byly tam i mladinké začínají sestřičky i zkušené dámy před důchodem. Ty je ochotně zaučovaly. Nikdo se nevyvyšoval. Ani pan profesor, docenti i lékaři. Po 3 letech mě to táhlo domů. Primář se za mnou přišel rozloučit a poděkoval mi za práci. Vrchní sestrou byl u nás mladý muž. Povídá mi na rozloučenou: „Víte,  s některými bych se rád rozloučil, ale vy mě tady budete chybět“. Pro mě to mělo vyšší cenou než finanční odměna. S dobrým pocitem vykonané práce, jsem se přesunul za ženou. Pokud jedu do Prahy, nikdy nezapomenu kliniku navštívit. Tak nevím. Musí věk být nutně překážkou? Jen nechápu, proč mě v okresní nemocnici nechtěli.