Rady, doporučení, poučky. Z knih, ze sociálních sítí, z časopisů a rozličných webů se na nás léta valí nejrůznější doporučení. Jak jíst, jak cvičit, co si myslet, co říkat v různých situacích, jak dýchat,  jak zacházet s emocemi…. Kdo je z nich už unaven a znechucen vyznává opačný životní styl – uprdelismus.

Tento název se stal populární díky stejnojmenné knize Jana Menděla. Autor v ní propaguje životní postoj, který by se dal shrnout výrazy – nic si z ničeho nedělám, netrápím se tím, co nemohu ovlivnit, nenervuju se, mám všechno – slušněji řečeno – u zadku. Vymysel novotvar uprdelismus, který se rozšířil, uchytil se v běžné mluvě, stal se populární. Jde vlastně o protipól současného trendu, kdy se lidé rádi řídí nejrůznějšími doporučeními co dělat, aby byli lepší, výkonnější, duševně vyrovnanější.

Čtenáři se ihned rozdělili na dva tábory. Jedni autora slova uprdelismus nesnášejí. Připadá jim vulgární, vysmívající se dobře míněným radám, opovrhující lidmi, kteří se snaží měnit sebe i svět k lepšímu. Druhá skupina nadšeně zajásala: konečně si někdo umí dělat legraci ze současné honby za dokonalostí.

„Nemusíte číst noviny, dívat se na zprávy a být neustále v obraze. Dnešní doba je šílená ve své přeinformovanosti, která je nám všem úplně k ničemu. Někteří se dokonce pyšní tím, jak široký mají přehled o tom, co se kde děje, ale k čemu jim to je? Mít informace může být někdy zcela zásadní, ale musíme rozlišovat, kdy je potřebujeme a kdy jsou k nám k ničemu – většina toho, co se na nás valí ze všech stran, je nám na prd, jenom to ucpává naši mysl tunami odpadu a my potom nemáme šanci dobrat se sami k sobě,“ tvrdí Jan Menděl.

Zastává názor, že umět vyhodnotit, co je a co není pro každého konkrétního člověka podstatné, je jedna z cest jak si uchovat psychickou pohodu, odbourat stres a nežít v neustálých obavách.

Podle nedávné studie Národního ústavu  duševního zdraví až třetiny Čechů trpí psychickými problémy. Z dalšího průzkumu, který provedla společnost Kantar vyplynulo, že se Češi přestávají obávat říct si o pomoc, pokud cítí, že mají psychický problém. Téměř sedmdesát procent z nich uvedlo, že by v takovém případě pomoc vyhledalo. Studie nepotvrdila obecně vžité představy, že starší generace považuje duševní potíže za změkčilost a selhání, podle ní jsou starší lidé stejně jako mladí odhodláni říct si o pomoc, pokud se cítí psychicky špatně. Na jedné straně je to dobrá zpráva, na straně druhé jde o ukázku stavu současné společnosti – psychické potíže, vyčerpání, stres se staly běžnou součástí života.

„Mnoho lidí se naučilo nepovažovat psychické potíže za své selhání, už se za ně nestydí, jsou schopní o nich mluvit. Ale méně jsou schopni si uvědomit, co je způsobuje. Nezřídka je to právě jejich snaha být perfektní, dosahovat stále vyšších výkonů, současná přemíra informací, život on line, zkrátka to, že mnozí lidé nejsou schopni odpočívat a stresují se mnohdy i tím, co se jich netýká, o co by se nemuseli až tak moc zajímat. Jenže mají pocit, že se musí ke všemu vyjadřovat, všechno vědět, všechno zvládnout,“ míní terapeutka Jana Novotná.

Lidé vyznávající spíše flegmatický způsob života, tedy ti, které Jan Menděl označuje jako uprdelisty, naopak považují za důležité nepouštět si do života víc informací a práce či úkolů, než je nezbytně nutné. Podle definice z už zmíněné knihy ovšem uprdelista není lehkomyslná vyžírka žijící na úkor druhých, to rozhodně ne. Je popsán takto:  jde o člověka, který sám sebe nebere příliš vážně, má humor, umí se radovat ze života a má u prdele to, co většina lidí považuje za životně důležité. Není nezodpovědný a lehkovážný, plní své světské úkoly poctivě a svědomitě, jenom se u toho netváří tak, jako by zachraňoval planetu. Jde vlastně o opak typu, kterém se říká ředitel zeměkoule, což je člověk, který má pocit, že je nejdůležitější na světě, všemu rozumí a všechno ví nejlépe, tudíž se všichni musí řídit tím, co říká.

Problém nastává, když se uprdelista a ředitel zeměkoule setkají na jednom pracovišti, v jedné rodině, zkrátka, když jsou v častém kontaktu.

„Vždycky, když máme rodinnou oslavu, táta se pohádá s mých tchánem. Zatímco táta si myslí, že všechno ví nejlépe a vždy začíná hovory na vážná témata jako je válka či klimatická krize, tchán je taková veselá kopa a všechno zlehčuje,“ vypráví pětatřicetiletá Veronika. A pokračuje: „Nedávno se táta urazil, protože urputně rozebíral problematiku zaměstnávání lidí ve věku těsně před penzí, načež tchán reagoval slovy, že už delší dobu v práci prudí, protože čeká, že ho jeho nový mladý šéf vyhodí a dostane tak odstupné, jenže on ho vyhodit a ne a ne. Smál se u toho a táta zuřil, vůbec to nebyl schopen brát s humorem.“

Pro někoho jsou lidé, kteří se snaží každou situaci zlehčit, nesnesitelní. Pro někoho jsou naopak nesnesitelní ti, kteří rádi mluví o těžkých tématech, rozebírají vážné problémy, neustále prezentují své názory, které mají úplně na všechno, od výsledků okresního přeboru ve fotbale přes rozbor politické situace v Barmě, až po příčiny globálního oteplování.

Obvykle to však nakonec dopadá, že uprdelista je oblíbenější a proplouvá životem lépe. Sice by tomu podle všech zásad a pouček mělo být právě naopak, ale skutečnost je taková, že z uprdelistů tak nějak čiší pohoda a nadhled.