Prolog - vyznání autora ke své nové knize

"Kam kráčíš, živote?"

 

„K inspiraci potřebuji milostný styk se životem.“

Paulo Coelho, brazilský spisovatel

 

Tak tuhle myšlenku jsem objevil, když jsem namátkou otevřel knihu rozhovorů světoznámého brazilského autora Paula Coelha s  jeho přítelem a publicistou Juanem Ariasem, „Zpověď poutníka“. Vřele s ní souhlasím. Nechci se nijak srovnávat s tímto velikánem světové literatury, ale psaní, tak jako u většiny autorů, je taková moje každodenní práce. Je to naplnění podzimu mého života.

Když jsem v útlém mládí doslova hltal jednu knihu za druhou, bez ohledu na její téma, snil jsem přitom o tom, že budu jednou taky psát. Že bude ze mne spisovatel. Vypisoval jsem si citáty z knih, útržky děje a kreslil k tomu neumělé obrázky. Jednou jsem do svého zápisníku nakreslil i múzu s rozpaženýma rukama, ale zapomněl jsem na svou matku, která byla vychována v mnohočetné katolické rodině s přísnou morálkou. Múzy totiž bývají na obrázcích většinou velmi skromně oblečené. Ale matka mé aktivity, a nejen ty literární, bedlivě sledovala a nechtěla dopustit, abych se výrazněji odchýlil od jejího pojetí života. A tak ten obrázek začernila. Marně jsem jí vysvětloval smysl. Mělo to za následek pravý opak. Ale tak už to bývá. Jakmile jsem se ocitl na studiích a z  dosahu rodiny, odchýlil jsem se zase až moc. Ale vraťme se k literatuře.

Píši, protože cítím až jakési nutkání, potřebu se literárně angažovat. Střídám přitom okamžiky silné energie, která mne popohání, s okamžiky až ochabnutí mysli, kdy mne opustí veškerá inspirace, a tím i chuť psát. Tak toho většinou nechám a jdu si raději zahrát karty.

Vycházím z  poznámek, které si namátkou dělám, když mám nějaký nápad, když mne něco v okolí nebo v mé hlavě inspiruje. Nevím ovšem, zda ten náhlý nápad či poznámku v  počítači dovedu do úspěšného konce. Těch nápadů zase není tolik, a tak je škoda jimi bezúčelně plýtvat. O tom příliš nepřemýšlím. Občas se k těmto poznámkám vracím a snažím dát novému textu smysluplný obsah.

Neupřednostňuji nějaká konkrétní témata, prostě píši to, co mě právě napadne. Teprve potom texty tematicky třídím a graficky upravuji. Především vycházím z toho, co vše jsem ve svém životě poznal, nasbíral do svého vědomí, co třeba přeletělo kolem mne jako momentální, náhlá inspirace. Rád poznávám a rád si to nenechávám jen pro sebe. Jsem moc rád, když si moje knihy někdo přečte. Snažím se reagovat i na současné dění, ale nevyhýbám se ani hlubšímu pohledu do minulosti, která nás formovala.

Při psaní nelze být jenom pozitivní, život je pestrá směsice všeho možného. Jen se vyhýbám smělým pohledům na ony „bájné světlé zítřky“, kterými nás občas krmí všemožná média a politici. Paulo Coelho v  rozhovoru s publicistou Juanem Ariasem říká:

„Každý spisovatel má svou osobnost a své zvláštnosti a každý píše pro své publikum.“

A o kus dále pokračuje:

„Nikdy své kritiky nenapadám. Protože naprosto klidně dělám všechno tak, jak chci. Zato cítím lásku a náklonnost k prostým lidem, kteří jsou upřímní a opravdoví.“

Opět velká pravda. Skutečně neexistuje pouze jeden způsob psaní. Prostředků, jak vyjádřit své cítění, názory a vůbec to, to vyjádřit chci, je skutečně mnoho. Často se objevují i kritici, kteří cítí až povinnost upozornit autora, že to, co a jak napsal, příliš nekonvenuje s jejich pojetím daného tématu. Občas mne to zamrzí, občas naštve, ale pořád si uvědomuji, že to píši já, že vyjadřuji jen své myšlenky, své názory, způsoby, které znám, které jsou mi vlastní. Nepíši v žádném případě, abych se zalíbil kritikům.

Nepíši pořád. Jen, když cítím potřebu. Ale tu potřebu cítím až moc často. Říkám si přitom, s přiměřenou mírou sebevědomí, že už jsem toho napsal dost, jenže nějaká vnitřní síla mě stále nutí sednout si k počítači a vložit do něj nějakou svoji novou myšlenku, kterou pak mohu následně rozvinout do smysluplného textu.

Život se mění, vyvíjí se podle jakéhosi schématu, starého již tisíce let a lišícího se pouze kvalitativní úrovní té které doby. A ta naše sinusoida života chvíli stoupá vzhůru a chvíli zase padá dolů. Vývoj není lineární, a tak je pořád o čem psát.

Síly dobra odjakživa zápasí se silami zla. Nemají to jednoduché. Zlo má totiž dvě podoby. Ta jedna je přirozená, jsou to neočekávané okolnosti, které se stávají, a které se dají vůlí a úsilím překonat. Druhá tvář zla je mnohem horší a zrádnější. Tu si vytvářejí lidé sami. Je to zlo umělé, které ovlivňuje vývoj světa od samého počátku lidské existence. Tady mají spisovatelé obrovský prostor pro seberealizaci. Záleží pak pouze na empatii čtenáře, jak to pochopí.

Nevím, jak dlouho budu ještě usedat k počítači a vkládat do něj své myšlenky a příběhy. Neřeším to. Psaní je něco, co mi dnes plnou měrou naplňuje život. Daleko důležitější je pro mne kontakt se čtenářem. Aby všechno to, co jsem napsal, našlo svůj cíl a nevyznělo do prázdna.

 

 

 

* * *