Kdo dobře vychází s bývalým partnerem či partnerkou, může to mít doma těžké. Takový vztah je podezřelý. Vadí víc, než kdyby dotyčného někdo cizí pozval na drink nebo k tanci.

S kým si píšeš?

Ale s nikým.

Jak s nikým? Vždyť celý večer posíláš esemesky.

Ale Jana potřebuje s něčím pomoct.

Cože?

No co? Potřebuje poradit.

Tak já ti řeknu, co potřebuje. Chce tě zpátky. Pořád otravuje.

Nepřeháněj. Jsme pět let rozvedení, teď jsi moje žena ty a nemáš proč žárlit.

Já že žárlím? Blbost. Ale už si s ní nepiš.

Přehnaný hovor, který se v realitě nemohl odehrát? Ale kdeže, je velmi častý. Na jedné straně většina lidí tvrdí, že by bývalí partneři měli mít mezi sebou dobré vztahy, na straně druhé připouštějí, že se takovým kamarádstvím cítí být ohroženi.

Třetina Čechů tvrdí, že toleruje přátelství svého partnera s bývalou partnerkou, případně přátelství partnerky s bývalým partnerem, ale třicet procent jich uvedlo, že by takové kamarádství bedlivě sledovali a šedesáti procentům přímo vadí, kdyby si posílali textovky. Vyplynulo to z nedávného průzkumu agentury Talker Research zaměřeného na to, jaké hranice lidé ve vztazích mají. Co tolerují a co je podle nich naopak za hranou. Problém je v tom, že pro každý pár je za hranou něco jiného.

Textové zprávy s bývalým partnerem či partnerkou vadí třetině lidí stejně, jako kdyby jejich partner sledoval porno. Vadí jim ti víc, než když partnera či partnerku někdo pozval na drink nebo si s někým zatančil, což jim naopak většinou nevadí vůbec.

Jenže každý vztah je jiný a pokud se v takových věcech lidé neshodnou, je zaděláno na trápení.

„Byla jsem zvyklá žít společensky, s manželem jsme rádi chodili na plesy. Bylo zvykem, že pro mě chodili jeho kamarádi, se všemi jsem si dobře zatančila. Manžel naopak prováděl po parketu jejich partnerky. Vůbec nikoho z nás nenapadlo, že by to někomu mohlo vadit,“ vypráví třiašedesátiletá Helena. Před několika lety ovdověla a nedávno se seznámila s bratrem své kolegyně. Vznikl z toho hezký vztah. „Už nechci s nikým bydlet, dohodli jsme se, že se budeme vídat a časem uvidíme, co dál. Vzala jsem ho na ples, na který jsem kdysi chodívala s manželem. Je to tradice, valašský bál ve vsi, ze které pocházím. Jenže jemu vadí, že se bavím. Tvářil se nasupeně a vyčetl mi, že jsem tančila s cizími muži. Jenže já ho s nimi seznámila, představila jsem je, oni mi přáli, že mám nového přítele. Zvali ho na panáka. Odmítal se s nimi bavit, ani netančil s jejich partnerkami. Byla to chyba, že jsme tam šli. A já mám obavu, že by mohl být žárlivý, což mi v našem věku připadá směšné,“ vypráví.

Další žena má z navázání nového přátelství jiný nepříjemný zážitek: „Začala jsem se scházet s mužem ze seznamky. Oběma nám je kolem padesáti, oba jsme rozvedení a shodli jsme se, že chceme zkusit ještě najít lásku. Po asi půlroční známosti jsme začali intimně žít. A já zjistila, že si v noci na notebooku pouští porno. Zpočátku jsem dělala, že to nevím, ale začalo mi to vadit tak, že jsem se s ním rozešla.“

A do třetice ještě jedna zkušenost. Šedesátiletý Tomáš se seznámil se ženou. Velmi se mu líbila, začali spolu jezdit na výlety. „Jenže ona časem, jak jsme se víc poznávali a víc spolu prožívali běžný život, neustále vzpomínala co a jak dělal její bývalý. Já uvařil guláš a ona na to, že on tam dával bobkový list. Já nasekal dříví a ona na to, že on ho ukládal jinak a jinam. Náš vztah nedopadl a myslím, že v tom hrálo roli právě to, že často mluvila o svým ex,“ tvrdí.

„To, co někdo považuje za nepřípustné, může být pro jiného běžné. I proto je důležité, aby si partneři navzájem promluvili o svých hranicích, co se intimního života týče. Upřímné rozhovory o touhách a hranicích otevírají dveře a pomáhají partnerům budovat hlubší vztah a vzájemnou důvěru,“ komentuje výsledky průzkumu Lucie Sedláčková, odbornice na zdravou sexualitu ze společnosti Růžový slon.

Podle průzkumu agentury Talker Research, který provedla pro společnost Lelo mezi dvěma tisíci respondenty, kteří se označili za sexuálně aktivní, je téměř devět z deseti lidí jistých, že jejich parter ví, co mu v oblasti vztahů vadí a jaké mají hranice. Každý sedmý připustil, že kdyby udělal něco, co by jeho partnerovi mohlo vadit, zdráhal by se to přiznat. Více než polovina lidí uvedla, že byli ke svým partnerům někdy neupřímní. Přes šedesát procent jich tvrdí, že nejvíce by je naštvalo, kdyby si jejich současní partneři či partnerky posílali textové zprávy se svými ex. Asi polovina uvedla, že by nesnesli, kdyby měli jejich protějšky v telefonu fotky svých bývalých.

„Celých padesát čtyři procent respondentů z této skupiny si myslí, že holdování pornografii by mělo být ve vážném vztahu zcela zakázáno,“ podotýká Lucie Slováčková. Naopak většina lidí toleruje čtení erotické literatury nebo používání sexuálních hraček. Dvěma třetinám lidí nevadí, když jejich partner či partnerka s někým jiným tančí.

Problém je v tom, že to, co někomu vadí, se zpravidla projeví až časem, v průběhu vztahu. Ale především neplatí, že by v tomto směru záleželo na tom, kolik má člověk let. Kdo je žárlivý, dovede dělat partnerovi peklo ze života ve čtyřiceti stejně jako v šedesáti. A kdo je puritán se také v průběhu let nemění. Stejně tak se nemění ani lidé, kteří se rádi baví, tančí a popíjejí s kamarády. Takže úplně nejhorší je začít si s někým a myslet si, že časem dokážeme změnit to, co nám na něm vadí už od začátku.