Tatínek se narodil v roce 1900. Dobře se mu počítají narozky, letos by měl 125 let. Jako mlaďák nastoupil do CK armády, ale moc toho za císaře nenabojoval, protože byl na italské frontě zajat.

Vyrostl v chudobě, bez elektřiny, ve věřící rodině, ale od víry ho odvedla válečná zkušenost, když rakousko-uherský polní kurát žehnal dělům a ve jménu toho samého náboženství žehnal kurát dělům nepřítele. Kostel jsme měli na pantofle, ale i tak je nikdo z nás nenazul.

Válka skončila, otec se oženil a nastoupil k Finanční stráži na maďarsko-slovenské hranice. Postupně vyfasoval prímky, důstojnickou šavli, psa Arguse a sloužil v hodnosti inspektora II. třídy. Jaká to byla služba, těžko odhadnout. Nikdy o tom nemluvil.

Vyhlášení Slovenského štátu mělo svoje specifiká. Vyfasoval půlku ložného prostoru dobytčího vagonu na věci a 24 hodin na odjezd.

Po cestě vlakem a štrapáci žebřiňákem se už jako vdovec objevil s malou dcerou a pár kusy nábytku v malém městečku u hranic Sudet a Protektorátu. Cestou poznal druhou manželku a moji mámu. Na místní radnici byl přijat, do finanční kanceláře, kam taky jinam.

V rozmezí let 1940-43 se zde narodili dva starší bratři. Moje narození v roce 1955 už neslo budoucnost světlých zítřků, což jsem úplně od začátku tak nevnímal, protože jsem první týdny prožil v klidu a teple inkubátoru, pokud si dobře pamatuju.

Hned po válce vyřešili rodiče neúnosnou bytovou situaci odchodem do Svitav, po odsunu Němců vylidněných. Mnozí z nich měli sakra důvod zmizet.

Po nastěhování se otec projevil jako hrdina. U domu zastavilo ruský vojenský auto a osádka směle kráčela k domu. Otec se jim postavil do cesty s tím, že v domě už bydlí jen přestěhovalci. Nebyla to plně pravda. Nutno ale dodat, že na to Rusové kupodivu slyšeli. Asi povinně, takže žádný drama, chtěli prý půjčit jen malatók a opravdu pak chvíli mlátili do kola. Dvě starší slečny, dožívající před odsunem v patře, možná zachránil od hodně nepříjemných zážitků. Každopádně se klepaly jako osiky, ale už příští rok poslaly veselý pohled z Zell am See, že se jim daří dobře a děkují za slušné chování.

Než se naši rozkoukali, vyhrál pracující lid. Rodiče byli národní socialisté, ale aktivní členové odboje nebyli. Ke klidnému životu jim bohatě stačila kovaná komunistka v sousedství, přes plot průběžně pokřikující, že všechny národní socialisty pověsíme.

Zaměstnání otce se přímo nabízelo a jako bonus u přijímacích zkoušek na finanční úřad na kované diletanty bezděky vyzrál, což zase nebylo tak těžké. Na otázku, jakou čte literaturu odpověděl, že červenou. Rudé srdce kádrováka zaplesalo a táta byl přijat dokonce na kontrolní oddělení. Jen soudruh nemohl asi dlouho pochopit, proč tak uvědomělý člověk nikdy nevstoupil do KSČ a vystačil si jako pokladník Svazu včelařů a řadový zahrádkář. Ve funkci finančního dozoru se prokontroloval až do důchodu. Byl totiž jeden z mála, kdo na úřadu uměl počítat a jediný kdo nebral úplatky, a tak mu odpustili i buržoazní manýr, kdy svého nadřízeného zdravil s mírným úklonem...dobrý den pane přednosto. Už se nikdy nedozvím, jestli si z nich dělal srandu nebo to byl prostě zvyk.

Otec choval včely, rodiče se plahočili na pozemku a mně navždy zprotivěli jednocení máku a trhání rybízu. Příjmy z Výkupu pro nás nebyly zanedbatelné. Nenaplnil jsem včelařské očekávání a včel se dodnes bojím, jen zahradničení mi zůstalo.

Členové zahrádkářské kolonie si tehdy ušetřili na frézu, a tak si táta přivydělával oráním. Při práci hladověl, aby mohl nosit svačiny domů. Nejvíce mi chutnal chleba s máslem a šunkovým salámem.

Když mi bylo skoro přesně 13 let, vzbudil mě slovy...vstávej, obsadili nás Rusáci. Rodiče to děsně štvalo a bojovali proti okupaci posloucháním štvavých vysílaček, nevyvěšováním vlajek, neúčastí na akcích Zet a nulovou angažovaností. K tomu táta stáčel med, oral, jezdil s mámou občas na výlet velorexem, na který dostala máma dotaci jako invalidní důchodkyně a nosil trvale rádiovku s anténou.

A pak mu v roce 1979 selhaly ledviny, což v té době bylo pro socialistické zdravotnictví limitující diagnóza, a tak nám lékař krajské nemocnice sofistikovaně oznámil, že dialýza je pouze pro vyvolené...Dnes ji máme jako kostel naproti.