O relativitě času jsem už párkrát psal. A tak se nechci moc opakovat. Jenže ta relativita na mne doléhá čím dál, tím víc. Čím jsem totiž starší, tak se mi zdá, že ten čas přímo letí. Když jsem jako kluk brouzdal s kamarádem Jiřím po nelahozeveském Ovčíně, času byla fůra. Ostatně, měli jsme jiné myšlenky a starosti, než se zabývat časem. Sledovat ševcovic Helenku, která se v úsporných plavkách opalovala na zahradě domu, zapálit si občas cigaretu na okraji osamělého lesíku mezi poli a svěřovat si přitom své úspěchy či neúspěchy v  počínajícím milostném životě, nebo se podívat na zahradu hájenky, jestli hajnému už dozrály okurky. Čas nebyl naším pánem, nebyl důvod o něm příliš přemýšlet, s jedinou výjimkou, když jsme se s Jiřím někde příliš dlouho zdrželi a domů jsme přišli až za tmy. Dostali jsme vždy vynadáno s upozorněním na pozdní už čas.

Vzpomínám si na jednu, už hodně dávnou píseň, kterou zpíval zřejmě Milan Drobný, ale to už přesně nevím. Je to píseň našeho mládí.

 „Čas je běžec dlouhým krokem,
chvíli pokoj nedá si.
Čas, ten bere všechno skokem
za každého počasí.
Čas se nikdy nezastaví,
čas nám, pane, myje hlavy
stříbrem na vlasy.“

Ano, čas, ten bere všechno skokem. Je to jediná spravedlivá věc na světě, kterou si nemůžete koupit, ani podplatit.  Každému měří stejně. Tak, jak jsem ho v mládí nemusel příliš vnímat, dnes se připomíná daleko brutálněji. Když si v pondělí ráno plním lékový zásobník na další týden, podvědomě se mi nabízí otázka – jak dlouho ještě? Ale protože je mi příliš negativní myšlení cizí, při ranní kávě a pohledu na rozpracované texty na obrazovce počítače se mi nabídnou zcela jiné podněty a myšlenky. Tady už čas nevládne. A ty myšlenky se nekontrolovatelně rozbíhají na všechny strany. Ještě je přece dost času!

 

Já a přítel Jiří