Byli jsme čtyři

 

Kamarádi, studenti vyrazili na zimní výlet a ve vlaku si hrají si .                                                                                                                           

 

   Minuli Bystrovany, Velkou Bystřici, pak Mariánské údolí a konečně Hlubočky s nevábnými namačkanými dvouletkami. Julie byla jako vždycky hlavně oči, obočí, rty a ty zoufalé oblosti, aby Jan namátkou vybral jen pár katastrof. Uvolnili se a vedli dialog, měnící se místy na přestřelku, ovšem za banality brzy utratili všechny drobné a museli vyndat hodnotnější bankovky. Jan je seznámil s plánem výpravy. Krajina, kam mířili, by měla být tesklivá, bolestivá k zbláznění, nejlépe, když v ní půjde o život, jen tak mu poskytne patřičnou inspiraci pro tvorbu kreseb. Johanka otevřeně zapochybovala, jestli je tu správně a zbytek moc nevěřil. Potom Jan rozdal role. Láďa byl ustanoven  tibetskám lámou, Johanka záchranářkou, Jan byl ten, na koho se případný neúspěch výpravy svede a Julie má zajišťovat spojení s nebesy. Pohrobek prohlásil, že v nejhorším se obětuje a ze základního tábora, míněno jakékoliv hospody na cestě, bude organizovat záchranné mise. Když si pak při vystupování z vlaku nasadil pološílenou laponskou čepici, ve které vypadal jak kraslice v Tibetu, pochopili, že ho pro jeho bezpečnost nemohou pustit hlouběji do civilizace. Jan účastníky expedice dále upozornil, že právě sežrali zásoby do večera i na případné bivakování, a ještě se zeptal Julie, jestli nezapomněla slíbený foťák. Když zjistil, že je tam volných jen pět fotek, Julie se svědomitě zastyděla. Pět volných fotek! Možná by se měl Jan rychle naučil kreslířský těsnopis. Vlak zatím vytrvale stoupal, takže jel rychlostí svěží chůze.

„Pojedeme ještě hodinu, tak pro ten případ mám výbornou hru, kterou jsme jednou hráli na pionýrském táboře. Chcete?“ řekl nesměle Láďa. Všichni byli rádi, i když …no uvidíme. „Každý hraje za sebe. Nejprve si musíte vymyslet tři otázky, jakékoliv, ale ostatní musí mít šanci znát odpověď, takže žádné takové ty, jak se jmenovala moje babička za svobodna…Pak je jeden každý klade ostatním a rozhoduje, kdo má bod. Až se vystřídají všichni, musí se zase vymyslet další otázky. Pochopili?“

„Ne.“

„Fajn, tak jedem.“

 Nejprve se ptal autor, aby jim to došlo, takže, co prý má krátké nohy? Jan vyhrknul, že lež a hned dostal bod. Vida.

„Body si přičítejte sami a žádné švindlování.“ Johanka se zeptala, jak se jmenovala její babička za svobodna, asi to měl být vtip, ale stejně se všichni zasmáli trochu nejistě a Láďa ji pro jistotu povzbudivě pohladil po tváři. Začali se snažit a z původní blbosti se stala gladiátorská aréna a už to fičelo

 Na Láďův dotaz, jak se rozmnožují ježci, musela Johanka vyslat varovný výstřel a nikdo se raději nepouštěl do nebezpečných vod vzájemného píchání. Ovšem Jan zazářil, když Julie dala chyták, co je Golčovo, a on suše odpověděl, že přece Jeníkov. Byl čas vymýšlení otázek, když se za opěradlem ozvalo, tak co je, kde to vázne? Spolucestující je poslouchali, tak teď to teprve musí osolit. Jan s Julií po sobě pokukovali a jeden druhému fandili, zatímco každý úspěch protějšího páru byl důvodem k decentní puse. Julie se vytasila s něčím lehkým, co je to moll. Láďa, že by byl rád namol, Johanka zkusila motýla a Jan opak durové stupnice, bod. Tak se zeptala, kdo je Coco Chanel, kluci se zdrželi a Johanka triumfovala. A pak se to valilo jak Orient expres, body lítaly a za opěradlem se pořád ozývalo, jak to bylo, více nahlas, a dokonce i nějaké triumfy, týkající se otázky, kdo vyhrál poslední mistrovství ve fotbale. Sousedi zařvali bezkonkurenčně nejrychleji Argentina. Ovšem Ládíkův dotaz, koho má on na světě nejraději, nechali Jan s Julií pietně na Johance, kterou to dojalo, a tiše špitla, doufám, že mě. Vzdálenost Sparty od Marathónu byl chyták pro miminka a  Janův tip 200 kilometrů, byl jasně za bod. Jan pak řekl pí a čekal, Láďa, že prý zvuk kuřete a Julie správně 3,14. Chechtali se oni i všichni v doslechu, a když chtěli přestat, zvedla se kolem vlna protestů. Tak dobře, jedem dál! Vábíkovi oslavovali každý bod dětským výskotem. Na dotaz, jestli je něco tvrdšího než diamant, musela Johanka krotit Láďův apetit říct, že by o něčem věděl. Pak uvedl Jan něco z moštárny, jmenujte tři nejslavnější jablka a usoudil, že si bod zaslouží Julie za Parise, Evu a Newtona. Láďa se chtěl ukázat a řekl, že v Americe založili o jablkách nějakou úžasnou firmu Apple, a podotkl, že to je asi super moštárna nebo co. Informovanější jeho pokus vyhodnotili jako důvod ke zbavení svéprávnosti. A vlak se natřásal a nakláněl, drnčel a duněl, ale oni to nevnímali, kdo jsou rodiče Hermafrodita, lidi, no tak, má to přece ve jménu!  Kdy se Picasso narodil, když je ten letopočet stejný z obou strana, to byl šok, protože u sousedů někdo zařval 1881 a studenti ho odměnili bouřlivým potleskem. Koho je marné pozdě honiti, Bycha, zařvali ti za opěradlem, kde leží pevnina Arktida, nikde, není to pevnina, a teď, lidičky, něco lehkého. Zvládneme TO…? Na rozdíl od studentů, ti za opěradlem otázku nechápali, a mladí si po huronském jasněééé všichni přičetli bod. Tak pokud šlo o skóre, Pohrobek si pohodově klusal středem, Johanka měla zatím šance jak luční kobylka na Taxisu, zatímco Jan s Julií sváděli na cílové rovince vyrovnaný souboj, ale Julie nakonec zvítězila, jak jinak, o prsa.

 „Ježíšmarjá, Dětřichov, rychle ven, už píská, nashle, ahoj děcka, do hajzlu, rychle, málem jsme přejeli! Výpravčí už zvedal plácačku a holky vyskakovaly klukům do náručí. Pak se nejistě rozhlédli.

Dětřichov nezklamal, na první pohled byl jak staré, zablácené, děravé gumáky, vyhozené s ostatním živým i mrtvým inventářem na zapomenuté místo uprostřed smutku. Všude pusto, mrtvo a šedo. Jen na zemi kolem ztýraného kostela vybledle svítila svatozář z opadané omítky. Bylo to očividné, nejprve uteklo čekání, pak naděje, to se ale nikdo nedivil, jednou v zimě se ztratila i prázdnota, prý s tím kriminálníkem vztekem, a nakonec zůstala jen bída.

„Tak, přátelé vítejte v časech, kdy ještě lidé věřili, že je zem placatá. Tohle je Dittersdorf, hlavu vzhůru, bude hůř, všichni ponesete bagáž a já zodpovědnost, nějaké dotazy?“

 

Román Jen záblesk je dostupný na    janpodesva.weebly.com