Alena Mornštajnová 1963,  Karin Lednická 1969,  Scarlet Wilková  1969, Radka Denemarková 1968,  Barbora Šťastná 1973, Lenka Chalupová 1973,  Petra Klabouchová  1980,  Kateřina Tučková  1980,  Markéta Prášková 1981, Štěpán  Javůrek    1987  a  další …

      Narodili se za komunismu  a  sametovou revoluci zažili  jako děti  nebo  mladí  dospělí,  velmi mladí dospělí.  Mohli už svobodně studovat, cestovat, poznávat svět a svůj spisovatelský talent  využít psaním  současných příběhů o s problémech, které trápí jejich generaci nebo o věcech, kterými se naopak baví a kterým se smějí.

      Tak proč procházejí archivy a matriky, zpovídají pamětníky a potomky pamětníků, probírají se stohy černobílých a nahnědlých fotografií s vroubkovanými  okraji?  Proč sledují staré filmy a procházejí místy  jejichž genius loci  ještě  stále vyzařuje   dávno prožitá utrpení, hrůzy  a křivdy ? 

      Proč je jim někdy z toho, co  se zjistí  tak zle, že  je to budí ze  spaní, že to musí rozchodit, když to nejde rozdýchat, mají to zapotřebí?  

       Proč riskují, že se  vždy  najde někdo, kdo jim řekne „ že tak to  přece nebylo, co ty o tom víš, vždyť jsi tenkrát ještě ani nebyl na světě ! A  nevykládej o tom, jak národ za komunismu trpěl,  kdo držel hubu a krok, tak tedy rozhodně netrpěl.  A nedělejte teď z odsunutých Němců hrdiny a chudáky, vždyť si odsun to zasloužili a žádné násilí se na nich nekonalo, to jsou jen výmysly   pravdoláskařů ! “  

      Ano, se  všemi citovanými výroky se setkávají, ale  vždyť už ani jejich rodiče nepamatují 2. světovou válku a temno padesátých let, takže kdo by vlastně dnes  měl  o těch dobách psát, pamětníkům, pokud žijí, už se skutečně hodně třesou ruce….. 

      Nestačí jim, co se o té době učili ve škole, ti starší se neučili pravdu a ti mladší nic.  Jsou posedlí  touhou  uchopit věc po svém, přijít na kloub tomu, jak to skutečně tady  bylo,  ponořit se přes příběhy běžných lidí do ponorné řeky našich národních traumat, do toho našeho takzvaného českého údělu.   Ukázat, že nic není černobílé, že každý má možnost volby i když někdy musí volit menší zlo.  Že každý nemůže být hrdina, ale že je  těžké se v dobách co „vymknuté z kloubů šílí“  pouze  slušně chovat.

      A tak dnešní padesátníci  a čtyřicátníci  o těch dobách píší a  jejich knihy se kupují, půjčují se  v knihovnách  i mezi čtenáři, kteří  netrpělivě čekají na další „Šikmé kostely a Sudetské domy“.  Jazyk některých z nich je komplikovaný , plný metafor a rafinovaných spisovatelských metod, někteří zase píší prostě a tak nějak obyčejně, až to může čtenáře i zarazit. Mnozí pro zvýšení autentičnosti doplňují příběh dokumenty skutečnými i fiktivními.  

      Jedno ale mají společné :  Proti proudu času nám vzkazují  prostřednictvím svých hrdinů, že nemáme zapomínat, že historie se neopakuje, ale rýmuje (Mark Twain), že je třeba mít hledí otevřené a  přestat opakovat  starodávná klišé, která nám kdysi  nasadili do hlav  vymývači mozků a  vymítači  rozumu, vykouknout z bubliny své rodiny a připustit, že také existuje jiná zkušenost, než je ta naše. 

       A tak jim poděkujme a   čtěme je  dál, zde jsou mé další tipy:

Kateřina Tučková  -   Vyhnání Gerty Schnirch

Lenka Chalupová - Kyselé třešně, Páté jablko, Svatojánské ořechy

Radka Denemarková  - Peníze od Hitlera

Scarlett Wilková  -  Ty chladné oči   a Když přišli psi

Barbora Šťastná  - Hotel Atlantic  a Samotářky

Petra Klabouchová -  U severní zdi

Markéta Prášková - Ester