MOZOLY 1.část

                              

Dvacetiletý student Jan po ošklivém konfliktu s otcem odejde z domova a musí si rychle najít místo k „přežití“.                                  

 

Jenže tenkrát měl jiné starosti než se patlat ve výčitkách. Hned druhý den po odchodu z domova požádal ředitele svojí průmyslovky o přestup na večerní formu studia. Bohuslav Veležík, řečený Bohuš, měl doma dva výrostky, takže mu rychle naskočily širší souvislosti Janovy „složité rodinné situace“. Prvního úspěchu bylo dosaženo, půlrok večerní školy vydrží, musí. Jen si zase po rozhovoru naplno uvědomil, jak nenápadně a všemocně prosáknul útisk režimu do každé chvíle života. O všechno se muselo žadonit na kolenou, nic nešlo samozřejmě a proti ničemu nebylo odvolání. Jen jim líbat všemocné prdele, jen ponižování, útisk a ve jménu čeho? Koryt a moci. A to nebyli žádní okupanti, ale vlastní lidi. Jak jinak, tady!

Ze školy pak hned nebojácně podělaný zajel na personální do železáren ve Vítkovicích. Všude přece inzerovali dobře placenou práci, pro svobodné ubytování ihned, tak jsem tady. Vstoupil do místnosti zahulené jak zákopy po útoku sarinem a prodral se ke stolu, za kterým se rozkládala mohutná kádrovačka.

 „Čest práci, soudruhu!“ Polib mi, babo. Na sudovitém břiše měla odložená prsa jak pecny chleba, dno kapsičky na šatech stanového střihu bylo promodralé od propisek a vypadala, že by si tohle setkání s hošíkem ráda vychutnala. K tomu jim břeskně hrála dechovka z rozhlasu oběšeném na drátě. Měla tam volnou práci na hale klikových hřídelí, což neznělo špatně, výplata královská, ale jen se zapomněla zmínit, že jde o klikovky do zaoceánských lodí, což je ve srovnání s těmi do aut asi jako Stalinův pomník a Třebechovický betlém. Ovšem na požadavek úlev pro studium a ubytovnu se muselo svolat konzilium. Takže bez úpisu na pět let to nepůjde. Nic nenamítal, tak soudružka tempem prokopání Suezu motykou vystavila papíry s tím, že pokud ještě dneska stihne bezpečáka, může zítra nastoupit.

V místnosti bezpečnostního technika, která smrděla jak studená hospoda po ránu, stálo na nástěnce heslo omračující logiky: Zdraví předhoníme kapitalismus rychleji!

Nezbytné školení bezpečnosti a ochrany zdraví ve firmě, kde každou chvíli někoho zabilo, bylo propracované, krátké, ale mimořádně účinné.

„Takže tu a tu a tu to chcu mět podepsane až se za pul hodiny vratim. Do te doby se zatym pořadně prohlednite tu to rodine album. A žadne fotky neberte, je to rodinné stříbro, hahaha. Tak čest.“ Tři nováčci na sebe koukali dost přihlouple, ale to nebylo nic proti tomu, když Jan album otevřel. Hned pochopili, že nejdůležitější je nezvracet mezi jeho stránky, protože to bylo skutečné panoptikum hrůzy. Šlo o monotematický soubor, pouze smrt. A přitom nikdo nebyl smrtelně zraněný tak nějak normálně, jako třeba při autonehodě. Všechno bylo na kaši. Tady na lidi padaly desítky tun, teplota neklesala pod tisíc stupňů, letící plechy byly jak obří mačety a z člověka mezi nárazníky vagonů nezbylo nic, co by ho připomínalo. Podepsali papíry a ovarovitý technik je spokojený s dobře odvedenou prací poslal dál.

Když inženýr Hrbek Jana prvně přivedl do „jeho“ party, neuniklo mu, jak se všichni zhrozili jeho mládí a když řekl, že ještě nikde nedělal, nechtěl ho parťák Alois Křistek ani za nic.

„Dy je to eště děcko, inžinire, kajsik ho uskřipně a kdo potym pujdě za jeho mamu, no?“

„Ale Alojz, šak vy date pozor a ty Jan posluchej na slovo, abysme tě nemuseli kdesik zeškrabavat. Čest,chlopi.“

Tak, a ještě ta ubytovna a mám to v kupě, pomyslel si Jan.

Šéf ubikace, Fořtech, měl pod kolenem uřezanou nohu, jak mu uhořela v „kanálku“ žhavého železa u odpichu. Když byl namol, tak to pořád dokola nováčkům vypravoval, ale nic si stejně nepamatoval, protože hned ztratil vědomí a byla to enem klika z něba, že sem se nevyvratil dopředku, bo by mě v mžiku něbylo. Enem smrad a para. Vyhoda byla ta, že něbyla ani kapka krvi, bo se to hned fajně zatahlo. Ha ha ha. Posluchačům lezly oči z důlků a on se řehtal, ale sám. Byl nakonec rád, že mu dali tenhle šolich, bo zarobi a je mezi svojima. V necelých padesáti vypadal, jako by život strávil na ďábelských ostrovech, na hlavě už neměl skoro žádné vlasy a v puse zuby. Nebyli známi pamětníci, kteří by ho viděli střízlivého. Kontroly pravidelně konstatovaly, že jsou porušovány všechny body ubytovacího řádu, zejména kouření, alkohol, ženské, jen zásady socialistického soužití spoluobčanů byly bezchybné a taky vzorná výzdoba, tedy nástěnka, která nejspíš ještě pamatovala „vítězný únor“. Fořtek byl na vyhazov, ale kdo má upálenou nohu, soudruzi, ten má doživotní imunitu. A s tím Jan souhlasil.

„Je to cimra devatenact, povlečeni se měni v utery, žadny bordel a baby tež ni, hlavně s chlopama něpij, abys něměl za chvilu nadranc jatru, kerak oni.“

Jan netušil, jak to myslel s tím zákazem bab, když se z každého pokoje ozýval ženský smích i jiné nezaměnitelné zvuky. Fořtek těžce odkulhal mastit na trojku ferbla, bylo dobré vědět, kde má detašované pracoviště. Ovšem cimra 19 vyzařovala nenápadný, ale všudypřítomný půvab skládky vyhořelého paliva.

Tak vítej, domove. Nebudeš natahovat, že? Tohle jsi přece chtěl? Bylo třeba se povzbuzovat, hrubost se ukázala jako velmi účinná, hlavně, když si pořád opakoval, neposrat se, vždycky ho to řízlo a vždycky mu to trochu zvedlo hlavu. Začátek bude těžký, ale ty jsi silný a zvládneš to, tak takhle ne, jak jsme se to učili? Ty se z toho neposereš. Tak je to správně.

 

Nový život se rozběhl. Když Jan na chvíli pominul šílenou práci, tak druhým největším průserem byl fakt, že zatímco ostatním ve dvě padla, on sice skončil v jednu, ale musel třikrát týdně do školy, kde od dvou do osmi úplně vyčerpaný většinou brzo usnul s rozjedenou karbanátkovou houskou v puse.

Vydržet, jestli chceš někdy vypadnout, musíš nejprve maturovat, jinak můžeš zametat na nádraží vajgly.

„Jendo, vaše chrápání nás poněkud ruší, můžete to nějak korigovat?“ Klika, že ho kantoři znali, a taky se jim nějak doneslo, co se to s ním vlastně stalo. Ještě čtyři měsíce, to zvládne. Nebudu si stýskat, nebudu, je mi dobře, je to příšerné, to jo, ale je mi dobře.

 

 „Na huti, tam je robota, že by se z teho muh jeden zesrať,“ řekl jednou Janovi jeho děda a ten dřel celý život. Jan by to nedokázal definovat tak poeticky, ale i tak se mu huť jevila spíše jako předsunutá základna pekla, kde duši, pokud ji u vás na bráně našli, hned zabavili, a pak to jelo rychle jedno po druhém. Nejprve šel do háje sluch, ale o tom se ve smlouvě cudně mlčelo. Jan byl jednou na Olympiku, blízko pódia; kravál, který šel z reproduktorů byl proti burácení hutní haly jako maminčina ukolébavka. Dále následovala ztráta padesáti procent zraku po výronech žhavého železa a strusky, navíc z toho všechny přítomné pořád pálily oči tak, že by si je jeden nejraději poškrábal ocelovým kartáčem. Popáleninami od horkého vercajku se nikdo nezabýval, ale cit a hmat už se do rukou nevrátil. Ovšem o čich se nemusel nikdo bát, protože v Ostravě ho měli lidé ze všech těch smradů, co se žlutě, růžově a fialově valily bezustání ze stovek komínů, zničený od kolébky. Nakonec z chlapů na hutích zbyly jen kosti, svaly, sukovité šlachy a žízeň. Byli hubení, bledí a nějak nemocní, ale mladí, a tak se to nepoznalo. Všem chyběla chuť k jídlu, pomáhaly kyble hořčice, do všeho si lidé sypali metráky soli, a navíc hladinu jídla pokrývala souvislá vrstva pepře, aby to mělo ten spravny šmak. Pozdějším vedlejším účinkem této diety byly neustále obsazené toalety plné počínajících rakovin tlustého střeva, které svorně všichni diagnostikovali jako, ale trocha mě zas bere ten pajšl, ha ha ha. Nevadí, zbytek chybějících kalorií zabezpečilo pivo, navíc na šichtě byla sedmička zadarmo, ale pila se jen v krajní nouzi, protože to podle místních degustátorů byly enem chcanky. A konečně ještě něco to s mužskými kolem dělalo. Jan si všiml, že někteří pravidelně nebo spíš tu a tam jezdili za rodinami, ale vraceli se nějak bez nálady a po nějaké době to nakonec skoro všichni vzdali a volný čas trávili v hospodě. Pak mu to asi došlo, když jednou Filek, který si řekl o cigaretu a chtěl se odvděčit nějakou přívětivostí, nechtěně vyzradil tajemství, o kterém se tu nikdy nesmělo mluvit.

„Val ocuť, synku, dokuď ti stoji. Bo potem už budě něskoro.“

 

Román Jen záblesk je dostupný na   janpodesva.weebly.com