MOZOLY 2.část

 

Chlapi mu říkali študent nebo podle toho, odkud byli, Jano, Janko, Jenušu, Honzo, Hanzi. Parťák Alois ho vůbec nespustil z merku, dobře věděl, že když se nic nestane první měsíc, tak bude dobře. Byl to padesátník, ale vypadal na dvojnásobek, vysušený a rozpra skaný, jak stromová kůra. Rozuměl spíš posuňkům a nosil na gumičce brýle, které po šichtě podle zapatlanosti nejspíš nakládal do sádla.

Pro nováčka bylo nejtěžší naučit se rychle novému jazyku, se kterým se dosud nikdy nesetkal. Slova totiž měla v burácení haly naději jak šepot při kanonádě. A tak se tu za léta vytvořil jazyk gest, pohybů, úkroků a všelijakého pokyvování hlavou, cukání ramen a celkové vibrace těla, protože ruce byly většinou zaměstnané úvazy. Jestli to fungovalo mezi chlapy dole, s jeřábníkem to bylo    úplné esperanto. Přitom o významu signálu rozhodovaly nepatrné maličkosti, mírný záklon hlavy znamenal zpomal, nepatrně jiné gesto vyjadřovalo tak s tím pohni a jiné zase, chceš nás tu všecky pozabijať? Nervózní škubnutí ramen vyslalo nahoru důležitou informaci ať už s tím ide do dupy, a když se háky uvolnily a muselo se začít znovu, vzteklé mávnutí ruky značilo neomylně kurva štelunk. Závěrečné rozhození rukama vůči ostatním dole si ten nahoře správně vyložil jako ten cip nahoře, v tym demižonu, je asi uplně ožraly, to možem dněskaj isť všeci dodom. Jeřábník Joža, co se mohl převlíkat za párátkem, rozuměl moc dobře a kurvoval v rozpálené kabince jak pominutý, hlavně pro nikdy nekončící nasranost z toho, že ho nikdo neslyší, že guvno vidí, protože tam všechno zakrývají ty jejich kostnaté prdele, a už se vy, capi, podivajtě konečně nahoru, abysem vam to všecko muh řeknuť, do pěruna, jebem ti…Jenže chlapi dobře slyšeli hřmění nad sebou, chechtali se a ještě více ho nasírali posměšnými gesty. Navíc se musel Jan rychle naučit číst všechny záludnosti a nebezpečí, které tu číhaly velmi nenápadně na každém milimetru. Hlavně nesahat na věci, které nebyly rudé, ale pořád měly pět set stupňů. Časem věděl, kde vyšlehávají plameny nebo vřelá pára, taky si všimnul, na jakou vzdálenost můžou ještě jiskry zle popálit, stále měl před očima „rodinné album“ a věděl, proč si nikdy nesmí zkracovat cestu kolejištěm s poklidně vyhlížejícími vagony, rozpoznal, co je normální kravál a co smrtící svist, jakou barvu má plyn, který nesmí vdechnout a mnoho jiných dovedností nezbytných k přežití.

 

Když nebyl materiál, seděli chlapi v dřevěné boudě, která byla zároveň šatnou, jídelnou, zasedačkou a konferenčním centrem. Byl v ní o poznání větší klid, dokonce se i slyšeli, a taky tady byl lepší vzduch, který rychle vyrovnali s okolím nepřetržitým kouřením všeho a všech.

Bylo jich v partii celkem pět. Předák Alois, nahoře Joža, Filek a Richard řečený Rigoš, který byl ale tak trochu od narození zmetek. Přišel na svět svobodné matce. Zrzavý a s rozštěpem si pak od starších vytrpěl jak mezi Mongoly. Z toho v sobě musel úporně potlačovat neustálou potřebu agresivity a násilí. V děcáku se kamarádil jen se starým kotelníkem Lacem, který mu někdy vyprávěl o Ostravě, bájném Eldorádu, kde se válí zlato na chodníku. Richard poslouchal, snil a na osmnácté narozeniny mrsknul Lacem na hromadu koksu, sebral mu poloprázdnou peněženku, skočil na vlak a za pár hodin byl ve vysněném ráji. Jan s Rigošem moc nemluvil, vlastně vůbec, měl z něho jako všichni trochu strach a co je mu do takového magora. Až jednou přece jen posunuli komunikaci na novou kvalitativní úroveň. To, když mu jednou Rigoš bez důvodu řekl, že je somár a Jan mu hned nadávku vrátil. Rigoš vylítnul jak vystřelený z kuše, jenže Jan už byl taky nahoře a rozhodně nevypadal, že si dá něco líbit. Alois i Filek se neohroženě postavili mezi ně a táhli vzteklého psa Rigoše z boudy na „čerstvý“ vzduch. Jan si pak pořád dokola opakoval mě už nikdo bít nebude a hlavně ponižovat, s tím je konec, nadobro, ať si to ten zmetek jen zkusí, blbeček, tupý, podělaný…

    Filek byl někde od Jablunkova. Měl tam prý opravdu krásnou děvčicu a dvě holčičky jak slivky; jen mu nebyly moc podobné. Nejspíš proto, že chtěl pro ženu a holky pořádný domek, byl v jednom kuse mimo domov a za ní se otáčely i jabloně v sadu. Z montáží se často vracel po týdnech neohlášený, až jednou doma našel se ženou chlapa, prý úplné hovado, vlítnul na něho a ten o hlavu větší ho rozsekal na hadry, že sotva odešel po svých. Žena ani nehlesla, evidentně spokojená, jak se události vyvíjejí. Pár dnů se chudák kurýroval u mámy, ale se zlomeným zápěstím už na sloupy vysokého napětí lézt nemohl, podepsal levačkou rozvodové papíry, rozloučil se s nevlastními dětmi a za týden už za ním Fořtek volal žadne baby, žadny chlast, žadny bordel. Zkraje se mu zdálo, že je někde v harému, všude byla spousta dívek i volných žen s dětmi, jen si vybrat. Tenkrát totiž začal jít do módy pozdější skutečný fenomén matka samoživitelka, jako by to všechny chtěly zkusit, bo za prubu nic nědaš, a nikdo netušil, že sociální pomoc pro pár nebohých žen se stane pod heslem, kolikrát jsi rozvedený, tolikrát jsi člověkem, nezvladatelnou infekcí.

Polovinu šichty chlapi proseděli v budě a dřistali. Facha, baby, peníze, Baník, co bude na oběd, došly mi cigaretle a dneskaj by se mrdnul. Samé poklady ducha, což Jan později trošku obohatil lehce intelektuálními vstupy. Mudrování pak přerušilo zaječení jeřábové sirény, Joža přitáhl kus zakalené oceli velký asi jako kredenc, položil ho a odplul pro druhý. Oblékli si kabáty tlusté, těžké a smradlavé jak kůže z vorvaně a vylezli z budy, kde bylo tak útulně. Přistavili autogeny, a ty podle šablony řezaly. Celkem jednoduché, až na to, že díly byly horké, jiskry lítaly za hranice továrny, na co člověk sáhl holou rukou, k tomu se přilepil a odtrhnutí bylo na invalidní důchod.  Řev z řezání musel být slyšet až na měsíci, všude jedovatý dým, oči plné slaného potu, přepadávající helma a doutnající palčáky. V slunečních paprscích u stropních oken haly bylo vidět, jak se jedovatá oblaka valí ven na ubohé město. Ze stovek zdrojů, dvacet čtyři hodin, celá léta. Ostrava byla zamořené jedem jak zuby mamby.

Joža, co čekal nahoře, se bál nejvíce nováčků. Za pár týdnů se sice Jan naučil číst tohle nebezpečné a vlastně i čarovné místo, ale hned zkraje měl namále a Joža z toho taky. Lidské tělo totiž bylo mezi tou ocelí, betonem a žhavou struskou v bezpečí, jak kachňátko v tlamě aligátora. Stačila jen sekunda. Při rutinním úvazu mnohatunového kusu musel Jan jedno neustále sklouzávající lano přidržet až těsně do napnutí. Tak držel a kývnul nahoru „můžeš“. Jeřáb zabral a v té sekundě spíš milisekundě v Janovi zařvalo, že musí s prsty bleskem pryč, jinak mu je lano ustřihne! Nestihl to. Rukavici to přeťalo jak břitvou a ze tří prstů mu to servalo nehty. Zařval bolestí, strčil ruku do klína a chvilku se kroutil. Bylo neuvěřitelné, co se v pár vteřinách seběhlo. Zdejší lidé totiž měli nějaké speciální senzory na lidské výkřiky a uměli je z toho kraválu spolehlivě vyfiltrovat. Lojza s chlapama vyrazili z boudy tak prudce, že vyrvali dvířka z futer a jeřábník skočil už z půlky schůdků, že si málem zlomil obě nohy. Všichni měli v očích pekelný strach, uviděli rukavici a než se Filek přestal divit, proč z ní nepadají prsty, zvedl Jan rychle ruku, sice zakrvavenou, ale celou.

„Kurva fix, málem sem se posral, ty malý zmrde, aby tě všeci pěruni…“ Lojza Jana objal, jako by se znova narodil, dokonce si utřel špinavou rukou slzy úlevy a nevýslovného štěstí. Všichni ho poplácávali, dokonce i Rigoš do něho přátelsky strčil, hned to pak v budě zapili malou režnou a Joža si ještě vychrstnul do obličeje hrnek vody, aby tu sebum na mistě něflagnul. Jan si jen pamatoval jejich rozesmáté tváře plné radosti a nevýslovné úlevy. Oni mě mají rádi! To by ho nikdy nenapadlo. Nic se nehlásilo, v noci Jan nezamhouřil oka bolestí a prsty byly modré ještě v létě. Nakonec byl rád, že má za sebou jakýsi nepsaný křest, a když občas v hospodě zvedl půllitr, viděl na chlapech, že si prohlížejí ty černomodré prsty s uznáním a respektem. Teď už je najisto jejich a běda každému. Ale kdo by si na ty zabijáky troufnul.

Jan pij, bo sme tu enem raz a nikdy něviš, ale tebe maju tam nahoře radi, to je iste. A pili hodně a Jan pak z toho v noci zvracel a ráno na šichtě mu bylo hůř než po té nedávné nezdařené amputaci.

„Já už s vámi nejdu, nic nevydržím, je mi pak na zdechnutí zle a vy jste ještě ani nezačali. Furt do druhé nohy a zas do druhé nohy, ale to v té hospodě asi byla stonožka.“ Všeci se smáli, protože jim dělalo dobře a považovali si, že i student ocenil, jak umí pít, což bylo na stejné úrovni jako, že jsou dobří pracanti a umí postiskat robu.

Ale nejvíce se nařehtali, když měli v budě „vědecké“ konference.

„Tak kolik máš Rigošu vlastně tříd?“  Jan se musel zeptat, nemohl uvěřit, že by byl někdo u nás negramotný.

„No pět. Dobre ni?“

„Bože, a to je povinná školní docházka od Marie Terezie,“ trochu se podivil Jan.

„Kere mysliš, ty nove ze skladu?“ obohatil debatu Filek. To Alois byl na místní poměry dost hloubavý a čas od času měl potřebu otevřít třebas i pregnantní politický seminář.

„Ja vam to, synci, včil řeknu, jak to je s tum politikum, na to nam něni třa ani studenta. Stalina nepamatujetě, ale o nic stě něpřišli, Gottwald to same, za Novotneho se to všeci pochvalovali, ale enem same sluby a na dělnikuf sral. Dubčeka všeci chvalili ež do něba, ale ja se myslim svoje, a to by se za rameček nědal, bo dyby ho něbylo, tak tu něni ani Rus s tyma verglama poschovavanyma po lesach a my tym padem v dupě nafurt. Ale co, robit musiš, mame co jest, aj vypiť a kuřiť, roby su tež furt švarne, ja sem rad, že něni valka a že děcka mi daju dycky na Vanoce cigaretli ež do Velikonoc. Já se něstěžuju, mohlo by to, byť horši.“

„Tuž jedno, Janko, nepochopim,“ změnil nudné téma Filek. „V magazině Sto plus jedna sem kajsik čital, pry dyby bylo slunko jak kopačak, tak Zem by byla enem špendlikova hlavička, tuž mi řekni, že je na něbu take male, kolera.“

„Je prostě šíleně daleko, Filku, když budeš stát na druhé straně haly, taky bude tvoje hlava jak špendlíková…“

„No to ni, bude furt velka.“

„Dobře, tak si uvědom, že světlo sem ze slunka letí osm minut, chápeš?“

„Ja, to neni tak dluho.“

„Filku, to je nepředstavitelná dálka, republika je dlouhá, no řekněme tisíc kilometrů a jel bys to vlakem deset hodin. A světlo to urazí za vteřinu.“ To už zbystřil i jinak apatický Rigoš.

„Fakt, tak rychle?“

„Ne, to světlo by to za tu vteřinu zvládlo třistašedesátkrát. Víš, co je třistašedesát, že?“

„Jasné, nezjesuje blby. Tuž, to je ale fakt kvalt. No ja se to stejně něumim představit.“

„Tak tomuhle rozumět budeš. Když máš furt ten svůj průjem a valíš fofrem po chodbě na záchod, tak to světlo je skoro tak rychlé jako ty.“ Všichni se rozřehtali, bylo jim dobře a hned si na oslavu toho nečekaného štěstí zapálili. Sme taka dobra partia a student se dobře ukazuje. Škoda ho budě. A huť šlapala, zakázek bylo na léta, a tak se všichni shodli, že jediné, co by mohlo ohrozit plnění budovatelského plánu, byla reálná obava, aby ta Filkova sračka něbyla enem rychlejša, něž světlo. Dříve by si Jan myslel, že je to jenom taková pakáž dělňasů, ale teď viděl, že tihle ztroskotanci a zoufalci jsou nějak zázračně sehraní a umí vlastně vyrobit, co málokdo na světě.

 

Román Jen záblesk je dostupný na   janpodesva.weebly.com