Také už jste několikrát viděli  téměř  vše, co dávají v televizi  na všech programech, pokud to ovšem nejsou  úplné stupidity? Máte rádi české filmy a jste přesvědčeni, že  je už všechny znáte ?  Může a nemusí to být pravda.

Všichni známe pojem  Česká nová vlna,  ze které jsme většinu   uznávaných filmů viděli  až po listopadu 1989, neboť do té doby se nespokojeně převalovaly v trezorech (Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti, Žert , Noc nevěsty a další.)

 Milujeme české komedie z let sedmdesátých a osmdesátých (Na samotě u lesa, Marečku,  podejte mi pero, Vesničko má středisková a další), nedáme dopustit na originální   „devadesátkové“ filmy (Návrat Idiota, Samotáři, Knoflíkáři,  Pelíšky a další)  a samozřejmě sledujeme filmovou tvorbou  současnou. 

Ale  někde  tam, mezi  etapami naší minulosti, jsou skryté filmy, které vznikly koncem let osmdesátých a na úplném začátku devadesátek,  filmy,  na které se tak trochu zapomnělo.

Je to velká škoda, kterou se mi snad alespoň trochu povede napravit. Nejsou to  totiž  filmy, na které se zapomnělo z důvodu jejich nízké kvality,  ani  o filmy ceněné pouze  kritikou, ale  pro diváky  „nekoukatelné“.  Naopak jedná se o filmy  divácky atraktivní a přitom s velkým  společenským přesahem, a někdy i o filmy nepostrádající humor. Důvod proč tyto filmy nejsou ukotveny v našem podvědomí jako filmy výše citované a další,  v  ČT často reprízované,  je dle mého soudu  prostý. Tyto filmy vznikaly a byly promítány v době, kdy  společnost byla   zmítána turbulencí změn, které předběhly samy sebe, natož  opatrnou kritiku v některých filmech  obsaženou. Hlavně však všichni sledovali  toto  představení  na plátně svých vlastních životů, v přímém přenosu a často i sami jako aktivní herci a režiséři.  V takové konkurenci  nemůže žádný film obstát.

Já jsem si to poprvé uvědomila při sledování filmu Dušana Kleina  Vážení přátelé, ano z roku 1989  , který jsem poprvé  viděla v televizi  asi až 10 let po jeho premiéře, a  byla jsem nadšená. Milan Lasica s Janou  Hlaváčovou, jejich dvojčata, národní podnik na výrobu záchodových mís, socialistické podnikové večírky.  A spoustu perfektních hlášek…  Obdobně mě zaujal film Juraje Jakubiska  Sedím na konári a je mi dobre   z téhož roku   a Tichá bolest s úžasným Rudolfem Hrušínským z roku 1990.

Nedávno jsem  hledala filmová zpracování  děl  Karla Čapka  a  našla jsem film  Člověk proti zkáze,  z roku 1989,   který jsem sice už kdysi viděla, ale až nyní mě naplno zasáhla jeho opravdovost a umělecké a herecké kvality.  (

Po zkušenostech výše uvedených byl už jen krok k tomu, cíleně  zadat do vyhledavače České a slovenské filmové databáze   filmy z let 1988 – 1990  a vynořily se  filmy pro mě dokonce úplně neznámé :

Jen o rodinných záležitostech,  1990

Režisér   Jiří Svoboda  natočil   podle  knihy Jaromíry Kolárové   strhující  a neuvěřitelně brutální příběh z padesátých let, z období stranických čistek a politických procesů. Jiří Bartoška a Jaromír Hanzlík v hlavních rolích obětovaných komunistů  i jejich věznitelé a mučitelé (Milan Kňažko,  Karel Roden)   jsou tak přesvědčiví, až z toho mrazí. Podle mého soudu je to jeden z nejlepších filmů na toto téma a považuji za neodpustitelnou chybu, že se tento film v ČT nedává.

Vracenky, 1990

Vracenky   Jiřího Schmidta  jsou kouzelnou sondou do života malého kluka Honzy, vyrůstajícího  v padesátých letech v Praze, kam se přestěhoval z vesnice.  Maminka je přesvědčená komunistka, její přítel je ovšem „ zpátečník“ , ve škole se ještě učí náboženství, ale zároveň se oslavuje Lenin. Honzík se modlí střídavě k bohu i k Leninovi, ať už za odpuštění svých rošťáren nebo za maminčino propuštění z vazby v době procesů… Působivá atmosféra staré Prahy, doplněná dobovými  filmovými záznamy stavby monstrózního Stalinova pomníku,  skvělé  výkony dětských herců, roztomilý Leoš Suchařípa v roli ředitele, kterého Honzík při třídní rvačce omylem pokouše….   Ten film je prostě potřeba vidět !

 

 Poslední motýl, 1990

Mrazivá terezínská rapsodie Karla Kachyni  z  2. světové   války,  zalézající pod  nehty a pod kůži, která   splňuje  základní podmínku podle Larse von Triera -  „ Dobrý film má být jako kamínek v botě“. Tento je tedy řádně ostrý. Sledujeme příběh slavného  francouzského mima, který je fašisty donucen sehrát  v Terezíně divadlo – pantomimu  pro židovské děti, což  mělo pro  návštěvu Červeného kříže pomoci  představit Terezín jako poklidné městečko, kde je o Židy dobře postaráno, nikoliv jako vstupní bránu do pekel.  Výsledkem je pohádka o Perníkové chaloupce jako alegorie osvětimských pecí a neodvratné   následky…. Kromě silného tématu zaujmou i herecké výkony, a to nejen hlavních představitelů, ale i nečekané  obsazení českých zpěváků vdo vedlejších rolíc (Molavcová, Hegerová, Laufer, Bobek – zajímavé  a  dobré.)

Určitě to nejsou zdaleka všechny filmy, které  se   zatím krčí v archivních databázích   a   přitom by měly  dnešnímu divákovi co nabídnout,  více než některé   duchem chudé  seriály.    Znáte také nějaké a podělíte se s námi ?