Ve středním Bulharsku se nachází táhlá nížina, odkud podle legend pocházel pěvec Orfeus, lidé se tu dožívají vysokého věku a návštěvníky uchvacují nekonečné voňavé plantáže unikátních růžových růží. Díky tomu i v nabídce cestovních kanceláří občas narazíte na přezdívku Bulharska „země růží“.

Není překvapující, že sem od konce 19. století přibylo i mnoho Čechů. Ty první vedle příjemného černomořského klimatu lákala zejména možnost pomoci bratrskému národu v modernizaci.

V bulharských dějinách se přelomovým stal rok 1878, kdy se velká část země osvobodila od nadvlády Osmanské říše. Již předtím v českých zemích mezi odbornou veřejností panoval duch sounáležitosti s utlačovaným slovanským lidem na Balkáně. Významné osobnosti naší slavistiky jako Pavel Josef Šafařík, Josef Dobrovský, František Ladislav Čelakovský či Karel Jaromír Erben podrobně zkoumali bulharské dějiny, jazyk, kulturu i samotný osvobozenecký boj, podporovali bulharské studenty a inteligenci obecně. Například, Vasil Stojanov, pozdější národní buditel, spisovatel a zakladatel Bulharské akademie věd, v Praze studoval několik let slovanskou filologii a práva. V denním tisku v čele s Národními listy čtenáři nacházeli zvláštní rubriky s podrobně vylíčenými událostmi zuřící rusko-turecké války, která skončila porážkou Cařihradu a jedním z důsledků bylo právě povstání a vznik moderního bulharského státu, který v nadcházejících desetiletích rozšiřoval své hranice o další území obývaná Bulhary (zejména Východní Rumélii s centrem v přístavu Plovdiv) a konečně v září 1908 získal úplnou nezávislost.

Bulharsko se tedy sice postupně zbavovalo osmanských okovů, ovšem šlo o jednu z nejzaostalejších a nejchudších zemí Evropy. Chyběla infrastruktura, funkční úřady, školy i pedagogové. Metropole Sofie připomínala spíše větší vesnici. Nová ministerstva sídlila v nenápadných dvoupatrových domcích, některým úřadům dokonce musela stačit jediná komůrka. V tomto těžkém období se v každém případě utužovaly česko-bulharské vztahy a na Balkán od nás odcházelo množství učitelů, umělců, lékařů i lékárníků, řemeslníků, živnostníků, hudebníků, rolníků, nechyběli ani pivovarníci a podnikatelé, kteří přinášeli značný kapitál. Díky tomu mohl být kupříkladu postaven velký cukrovar v Gorné Orjachovici na severu, kam zamířili čeští dělníci a komunita se rozrůstala natolik, že později byla založena i krajanská škola. Díky našim architektům, urbanistům a inženýrům se realizovaly důležité stavby mostů, železničních tratí a stanic, průmyslových závodů a veřejných budov.

 

Přístav ve Varně. FOTO: Pixabay

 

Málo se ví, že Češi vybudovali také pivovary nebo přístav ve Varně. Josef Schnitter (1852-1914) byl dlouhá léta hlavním architektem Plovdivu, Antonín Kolář (1841-1900) tuto funkci dokonce vykonával přímo v Sofii, Lubor Bajer (1850-1912) navrhl novou uliční síť v historickém městě Stara Zagora, Jiří Prošek (1847-1905) postavil několik mostů, založil pivovar Sofia, působil rovněž jako učitel a neoficiální konzul české komunity. Od něj se dostáváme k dalším intelektuálům či umělcům. Vnuk výše zmíněného P. J. Šafaříka, historik Konstantin Jireček, byl jedním z těch, kteří se zapsali do politických dějin Bulharska tučným písmem, neboť se vydatně podílel na organizaci úřadů a rok dokonce vykonával funkci ministra školství a osvěty. Malíř Ivan Mrkvička (1856-1938) se roku 1896 zařadil mezi zakladatele Národní akademie umění, zároveň dosáhl značných úspěchů jako portrétista a tím, jak věrně zachycoval každodenní život na venkově. Jaroslav Věšín (1860-1915) založil malířskou školu v Sofii a stal se zde profesorem. Na plátně realisticky vyobrazoval třeba válečné scény a lidové slavnosti. Některé obrazy zdobí i prezidentský palác. Karel Škorpil (1859-1944) se spolu s bratrem Hermenegildem zasloužil o vznik bulharského muzejnictví a archeologických věd. Původně do Bulharska přišle jako učitel a vyučoval na několika gymnáziích. Při vykopávkách dosáhl význačných objevů a odkryl četné památky považované dávno za ztracené, založil také Archeologické muzeum ve Varně. Ani třetí bratr Vladislav se od řemesla neodchýlil. Působil na Krymu a vedl zdejší muzeum. Potomek šlechtického rodu Rudolf Thurn-Taxis (1833-1904), v Praze štědrý mecenáš českých umělců v čele s Bedřichem Smetanou, Boženy Němcové či Karolíny Světlé se dostal do finančních potíží, přišel o většinu majetku a na prahu šedesátky se odstěhoval do Plovdivu a několik let zde vykonával advokátní praxi. Další český právník, Antonín Bernkopf (1835–1905), byl počátkem 80. let jmenován prokurátorem celého starozagorského kraje. A do třetice z téže profese, Františka Chytila (1854-1892) dokonce jmenovali zástupcem bulharského generálního prokurátora.

Další část přistěhovalecké vlny tvořili čeští rolníci, údajně pozvaní přímo mladým progresivním carem Ferdinandem I., aby hospodařili v oblastech opuštěných Turky. Roku 1880 byl k tomuto účelu vydán tzv. zákon o osídlení zpustošených zemí. Nutno podotknout, že se z většiny jednalo o etnické Čechy z Banátu nebo Vojvodiny. Roku 1900 byla založena vesnice Vojvodovo ve Vracské provincii na severozápadě, nedaleko od toku Dunaje. Do druhé světové války dosáhla 800 obyvatel. Podobných ryze českých obcí vzniklo hned několik (Belintsi, Porajva, Sesek, Gorna Orjahovica). Ve 20. letech 20. století se část krajanů vydala na ještě dobrodružnější cestu do Argentiny, ale i tak zůstávala komunita poměrně velká. Dle sčítání obyvatel z roku 1927 v celé zemi žilo na 5 000 Čechů a Slováků.

 

Sofijští Sokolové při cvičení. FOTO: Z archivu Martina Nekoly

 

Čím více našinců do sluncem zalitých koutů Balkánu přicházelo, tím přirozeně rostla jejich touha sdružovat se. Již od roku 1879 tak v Sofii fungoval Sokol, následoval spolek Čech (založený 1887), pět krajanských škol, konečně také Československý národní dům T. G. Masaryka v Sofii, který byl sice postaven až ve 30. letech 20. století, zato sloužil coby hlavní kulturní centrum komunity v celé zemi. Navíc měl pobočky v obcích Brašljanica, Gorna Mitropolja, Mrtvica a samozřejmě ve Vojvodovu. Další spolky se objevily ještě v Ruse, Šumenu, Slivenu, Tărnovu a ve Varně.

Mohlo by se zdát, že po temném období druhé světové vály se krajané znovu nadechli a po další generace měli v Bulharsku možnost uchovávat tradice a zvyky ze staré vlasti předků. Vývoj se ovšem ubíral jiným směrem. Z iniciativy československé vlády byla v letech 1948-50 spuštěna rozsáhlá repatriační akce a krajané byli vybízeni k návratu do srdce Evropy. Volání vyslyšelo několik tisíc lidí. Úřady je přemístily zejména do okolí Mikulova. Přinesli cenné zkušenosti z drsného Balkánu a uvedli se ve svém novém jihomoravském působišti jako zdatní zemědělci, vinaři, sadaři a trhovci. Již v roce 1946 navíc Praha se Sofií podepsaly smlouvu o náboru pracovníků do zemědělství a lesnictví do vysídleného pohraničí na Šumavě a severu Čech. Občané Bulharska, kteří v rámci této výzvy dorazili k nám, po skončení prvního kontraktu často pokračovali do velkých měst a získali pracovní místa v průmyslových závodech. Nesmíme zapomínat ani na studenty. Jen na vysokých školách v Brně již studovalo přes pět set. 

 

Pokud si někdy vyrazíte užít letní dovolenou na populární Zlaté písky nebo do Burgasu, pohlédněte hlouběji do vnitrozemí Bulharska a vzpomeňte si na zástupy našinců, které této nádherné zemi růží pomohli v přetěžkých začátcích. Jejich otisk je tu dodnes patrný.