Den se vlekl v zajetých kolejích. Inženýr Cipra zmizel krátce po rozednění do lesa na houby, po obědě rodina jela na koupaliště na Hradec, večer šla babi s mamkou navštívit sestru Marii, zatímco Cipra si šel sednout mezi místní chlapy do hospody. O to, co bude dělat Ilja, se nikdo z nich nestaral.

   Ten před sedmou hodinou odešel do Důlku.

   Hladina rybníku zrcadlila tmavomodré mraky nastávajícího šera. Pískem zpevněné břehy obkružovaly hladinu jak otevřená ústa velké ryby, která se chystá spolknout každého, kdo by se chtěl koupat v tento pozdní čas. Lavička byla na opačném břehu. Byly to jen dvě ohoblované fošny namořené zeleně. Do jedné z nich byl z boku vypálen výrobcův monogram s věnováním: L.P. 1978, pro obec J. Hron. Z překvapení ho vyrušily kroky. Od rákosí podél břehu přicházela Ela.

   Mávala mu na pozdrav už z dálky. „Ahoj. Sem to tu trochu obhlížel, a to jméno tady, J. Hron, neříkej, že jí opravdu dělal tvůj táta.“

   „Taťkovo jméno také začíná od jé. Jmenuje se Jaromír, ale lavičku postavil starší brácha Jan.“

   „To je od něj vážně hezký. Jako kdyby věděl, že nám tu loni scházela.“

   „No, trochu jsem mu naznačila, že by se tu hodila.“

   Ela byla jedinečná. Díval se na ni s obdivem. Měla na sobě džíny, bílou košili a na nohách kožené sandály. Když si vedle něj sedla, ucítil, že voní po lipovém květu. V dlani nesla jakousi knihu, kterou tiskla na stehno. Na jejím hřbetě četl stříbrný nápis: Bible kralická.

   Po zádech se mu rychlostí blesku svezl studený mráz. „Doufám, že ses nedala ke Svědkům Jehovovejm, že si neseš tu bibli.“

   „Jsem katolička,“ řekla pevně. „Chci ti něco přečíst. Už loni jsem ti říkala, že si v Bibli ráda čtu. Jsou tam takové lidské příběhy, o obyčejných lidech jako jsem já a nebo ty.“

   „Čtu jiný knížky.“ Táta mu ji nikdy nepodstrčil a ve škole se o ní v komunistickém Československu neučili. Ani kamarádi ze třídy Bibli nečetli. Tak jak by k ní přišel?

   „Myslím, že je to škoda. Hodně lidí má o Bibli zkreslený názor. Nesprávný, zdeformovaný.“

   Ilja si chtě nechtě vzpomněl na promluvu faráře Švajna, kterou slyšel minulý rok v kapli během mše s babi. Byly to opravdu strašné kecy. Nedeformují tedy ty lidské příběhy z Bible lidé jako je farář Švajn?

   Ela pokračovala: „Chodím v Opavě do jednoho kostela, kde slouží velmi vzdělaný kněz, páter Deryán. Znám ho už ze základky. Studoval biblistiku v Římě, je to báječný člověk, mladý... Víš, že mi tě trochu připomíná?“

   „Prosím tě čím? Já v pánaboha nevěřím.“

   „Má taky rád tu rokovou hudbu, kterou posloucháš. Je taky takový fajn.“

   „A co s ní tady chceš dělat? Učit mě katechismus?“

   „Chci ti jen přečíst jeden příběh.“ Otevřela knihu na začátku objemného svazku a ukázala na text. „Je to z Genesis.“

   „Jéé. Já znám bigbítovou skupinu Genesis.  Jsou z Británie a bubnuje tam Phil Collins,“ zazářil radostí nad tím objevem.

   „Přečti to,“ požádala ho.

   Text začínal takto: Vyšla pak Dína, dcera Lie, kterouž porodila Jákobovi, aby se dívala na dcery té země, kteroužto uzřev Sichem, syn Emora Hevejského, knížete v krajině té, vzal ji, i ležel s ní, a ponížil jí.

   Ten zvláštní příběh dál vyprávěl, že Sichem se později do Díny zamiloval. Spolu se svým otcem Emorem přišel za Jákobem a prosil ho, aby se Dína stala Sichemovou ženou a obě rodiny se spojily. Jákob souhlasil za předpokladu, že Emor a jeho muži jeho lidu se podvolí obyčeji jeho rodiny, obřízce předkožky na penisu. Souhlasili. Jenže dva nahněvaní Díniny bratři, Simeon a Lévi, kteří Dínino znásilnění vnímali jako urážku rodiny, všechny Emorovy muže zavraždili. A navíc v době, když jejich penisy krvácely.

   „No je to docela dryják. Ale víš co mi nedochází? Kdo je v tom příběhu hrdina a kdo padouch?“

   „No jasně, že hrdina je Dína a padouch je Sichem. Vždyť ji znásilnil!“

   „A co její bratři? Nepomstili se trochu moc krvavě? Nepřehnali ten svůj vztek? Vždyť Sichem si nakonec chtěl Dínu vzít. Miloval ji a nechal si dokonce zmrzačit tělo.“

   „To ano,“ řekla Ela. „Ale ona ho nemilovala. Sichem dostal jen to, co si zasloužil. Znásilnil Dínu a bratři ji pomstili. Sichem si začal.“

   „Tak to mi nedochází.“

   „Nikdo nesmí zneuctít ženu a vzít si co chce násilím!“

   „Fajn, to beru, ale on se do ní zamiloval.“

   „Dína ho přece za muže nechtěla. Sichem si ji chtěl koupit. Nejdřív ji ponížil, zbavil jí toho, co mu Dína nedala, jejího panenství, a pak se chtěl viny zbavit penězi,“ řekla Ela.

   Věděl, že má pravdu. Na jedné straně Sichema chápal – jeho netrpělivost, jeho sexuální touhu, jeho ztrátu kontroly před krásnou ženou. Na straně druhé mu byl odporný. Bože, jak je to možné? Chápal jeho chlípnost, a přece ho pro ni nenáviděl. Zastyděl se. Kolikrát i on masturboval a myslel přitom na Elu! Což je i on tak odporný jak ten chlívák Sichem? „A pročs mi ten příběh vlastně dala číst?“

   „Aby jsi se dovtípil.“

   „Čeho?“

   „Co nechci... Nemůžeme dělat.“

 

 Ukázka z románu Rachmaninův tanečník, který vyšel v nakl. Mám talent.