Občas se vyskytnou méně příjemné chvíle, které se člověku zahnízdí v hlavě a jen těžko se překonávají. Problémem vždy bývá – co s tím dělat. Hlavně, když tělo bolí víc než včera, když hlava moc nemyslí a počítač nepomáhá.

Právě dnes se taková chvíle z ničeho nic objevila. Tak jsem si řekl, že v Gambáči přijdu možná na jiné myšlenky. A třeba tam zase něco napíši. Zatím tomu tak vždy bylo. Červené víno mi tam pořád chutná, ale co mně dnes vůbec nechutnalo, to byl televizní program na velké obrazovce jen kousek přede mnou na stěně.

Kanál retro jsem zatím ještě nikdy neviděl. Ani v Gambáči, ani doma. A znovu ho vidět nechci. Ať se na mne jeho příznivci nezlobí, ale program, který na obrazovce běžel, byl doslova stupidní. Sáhodlouhé reklamy, prokládané záběry na jakousi divokou hudbu s křepčící a zřejmě i povykující mládeží, která si mohla hlavy ukroutit. Ještě že výčepní vypnul zvuk. To bych musel odejít. Po takovém kraválu zrovna netoužím.

Popíjím červené a přemýšlím nad svojí včerejší noční četbou. Lidé před spaním vyhledávají obvykle nějakou lehkou, pozitivní četbu. Hluboce jsem se mýlil, když jsem sáhl po knize televizního reportéra Davida Borka, pojednávající o současné válce v Izraeli a Gaze. To jsem si dal! Kniha je pochopitelně skvělá a Davida Borka za jeho práci v tomto, až nebezpečném, prostředí velice obdivuji. Ve své knize, mimo jiné, podrobně popisuje i politické zmatky v izraelské společnosti. A zcela drsně palestinsko – izraelský konflikt.

Usoudil jsem však, že tohle není vhodná četba před spaním. Tím spíš, že trpím nespavostí. A tak jsem knihu zase zavřel a snažil se usnout. Marně. Po několika výletech do lednice jsem usnul někdy až po čtvrté hodině ranní.

Na obrazovce v Gambáči teď běží hokej. Výčepní raději přepnul kanál. Moc jsem si ale nepomohl. Současný hokej je zcela jiný, než byl dříve. Rvačky, násilí, hrubé napadání a vše zastřešuji velké peníze. Změna je život.

Dopíjím druhou sklenku vína a sleduji lidi, kteří sem pravidelně chodí. Jsou to stále stejné tváře. Já jsem jediný, kdo zde pije víno. Všichni ostatní pijí pivo. Usedají na stále stejná místa, vždyť i já mám už také své pravidelné místo. Kupodivu je hokej příliš nezajímá a u plného stolu si vzájemně sdělují své denní příhody a poznatky a dělají u toho docela kravál. Inu, jsme v  hospodě. Hokej na rozměrné obrazovce tak bedlivě sleduje pouze výčepní od pultu s pípou.

Myšlenky mi létají sem a tam bez nějakých logických souvislostí. Těším se hlavně na chvíli, až tu bude se mnou sedět opět moje pražská přítelkyně, ale hlavně se už těším domů na pohodlí a na to, že se opět natáhnu na ostnatou podložku na gauči. Dnes už nehledám nic nového, zcela mi postačí lety vybudované příjemné zvyklosti, mezi které určitě patří i návštěvy Gambáče.

Jak kdysi napsal italský básník Dante Alighieri:

„Hledám to, co hledá každý člověk – mír a klid.“

Vždyť, co bych mohl ještě chtít víc!

 

 

 

* * *