Dopis tatínkovi do nebe aneb není pivař jako pivař
20. 1. 2025„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně k večeru na maminku. „Proč s Janičkou? Je nejmladší a je to holka, vem si Pavla, to je kluk,“ namítala maminka. „Ne, jdu s Janičkou,“ odpověděl jsi významně.
Vlastně ani nevím, proč sis, tatínku, k návštěvám hospůdek vybíral zrovna mě, tu nejmladší z nás, tří sourozenců. Ale pamatuji si, že jsem nikdy neřekla, že nechci, naopak, cítila jsem výsostné právo v této situaci a navíc, měla jsem tě jen a jen pro sebe, což pro nejmladšího člena rodiny, tehdy asi 6-ti letého, bylo prostě NĚCO!
Byl jsi pivař. Ale pozor – nepleťme si tento výraz s něčím jako alkoholik! Nebyl jsi ledajaký pivař, byl jsi milovník piva a dalo by se říct, že velmi vybíravý znalec piva! Pivo jsi pil jen večer a byla to pro tebe prostě svátost. Nikdy sis třeba v parném létě přes den pivo nedal, pamatuji si, že jsi pil jen vodu, a vlastně jsi ani nikdy nepil kafe, ale ani víno, nebo panáky... Vždycky jsi ctil, že pivo se pije jen večer a v „míře“. Myslím, že tvá míra byla různá, ale řekla bych, že standardem bylo tak tři až pět piv. Nikdy mi to u tebe nepřišlo moc, protože jsem tě nikdy neviděla opilého.
Vzpomenu na všechno, co mě k tomu napadá. Tak třeba, nikdy bys nešel do hospody, která by nečepovala skvělé pivo! V okolí našeho bydliště byla spousta malých hospůdek a výčepů, ale ty jsi měl své oblíbené hospůdky, a jak jsi vždycky zdůrazňoval – „s tím nejlepším pivem“. Byly to ty nejvíc v Praze vyhlášené - U Pinkasů na Jungmaňáku, u Tygra za Staromákem, u Kocoura nad Malostranským náměstím, U dvou koček na Uhelňáku, U Medvídka pod Májem a další už si tolik nepamatuju. To je výčet těch nejvíc tvých oblíbených, kam jsi nelenil chodit pěšky se džbánkem od nás z domu. Považme, bydleli jsme tehdy v Praze na Florenci, takže docela FAKT dálka. Respektive - tam jsi většinou chodil pěšky, zpátky už jsi ale jezdil tramvají, protože, co každý pivař ví – ve džbánku by neměla spadnout pěna. Nosil jsi svůj oblíbený dřevěný džbánek s dřevěnou pokličkou, který byl uvnitř takový černý, vysmolený, myslím. A co taky každý pivař ví, než jsi odcházel, natočil jsi do něj trochu studené vody, to aby džbánek nevyschnul a taky aby zůstal nachlazený. Džbánek vyrobil můj dědeček a říkalo se mu korbel, do dnes ho mám schovaný jako památku.
Co bylo rituální - když jsi vešel do hospůdky, vždycky jsi zůstal stát u výčepu a zkušenému výčepnímu jsi ani nemusel říkat, kolik chceš do džbánku piv. Ten se jen podíval na džbánek a řekl – „takže čtyři, že jóó“? Až později jsem pochopila, že to první pivo se do džbánku nepočítalo. Hospodský natočil na jednu výtoč jedno pivo do půllitru, a podal ti ho. Nejdřív sis otřel okraj skleničky a pak ses zabořil do půllitru a do šlehačkové pěny. Měl jsi zvláštní způsob pití piva, který jsem obdivovala – naklonil jsi půllitr k sobě a vůbec jsi při pití nezavíral rty k sobě, prostě ti to pivo teklo do krku, aniž by bylo vidět, že ho polykáš, jen ohryzek se ti hýbal a za chvilku zbyla ve sklenici jen půlka jeho obsahu. Pak sis vždycky hlasitě vzdychnul, jako na důkaz velkého požitku. Vždycky jsi mi vysvětloval, že pokud je pivo kvalitní a dobře načepované, musí takzvaně „kroužkovat“. To znamená, že po každém napití na sklenici uvnitř zůstanou kroužky od pěny. Takto by u dobrého kvalitního piva, po vyprázdnění sklenice, mělo být snadno spočítatelné, kolikrát se pivař napil, než kouknul do dna půllitru. Taky jsi mi vysvětloval, jak se přes našlehanou pěnu nejlíp a nejrychleji dostat k zlatavému moku – „musíš pevně semknout pusou půllitr a jako bys chtěla pusou podplavat pod pěnou blíž k pivíčku, pěnu necháš nad horním rtem.“ Po takovém napití měl každý pivař vždycky bělavý knírek, který si pak pečlivě utřel o hřbet ruky. Než ses ale poprvé napil, vždycky jsi se na mě lišácky podíval a řekl, „oblízni si pěnu…“, což jsem prstem udělala s velkou radostí důvěřivého dítěte, vždyť to vypadalo jako šlehačka, ale pěna byla hodně hořká. Měl jsi rád, když jsem se pokaždé ošklíbla.
Netrvalo dlouho a tehdy jsi mi začal občas říkat „Pěno“. Vždycky jsi kladl důraz na to, že pivo musí být správně vychlazené – totiž pivo, které nemělo správnou teplotu „sedmého schodu“ jsi nikdy nepil. Také jsi mi vysvětloval, že pivo nesmí smrdět, učil jsi mě podle čichu poznávat vůni dobrého piva. „Když takhle nevoní, můžou mít špinavé trubky, nebo špatnou vodu, anebo je to pivo prošlé.“ To se ale v těchto vyhlášených hospodách nestávalo, protože tam se podle tatínkových slov „dveře netrhly“.
Věř mi, tati, že tahle zkušenost mi zůstala, takže se na mě občas kamarádi spoléhají a pivo ochutnávám jako první… V tradičních hospůdkách jsi mě občas nabádal, abych zašla ke stolu stálých štamgastů a zkusila se podívat, kolik má každý z nich čárek na podtácku od piva. Ti veselí chlapíci si mě, malé holky, nevšímali, a tak jsem si vždycky stoupla za ně a počítala. U Pinkasů i u Tygra měli štamgasti neuvěřitelný počet čárek, nechápala, jsem, kolik piv může takový jeden chlapík vypít, no určitě jich bylo patnáct a víc… Je pravda, že tam bylo vždycky kolem stolů hodně veselo.
Hospodský většinou naléval pivo z pípy do půllitru a pak teprve do džbánku. To poslední pivo ti podal, aby sis ho postupně doléval do džbánku sám, jak klesala pěna. No a zbytek jsi rychle vypil a pak už jsme cupitali na tramvaj a za chvilku byli doma. „Kde jste, vy tuláci“? Ptala se vždycky maminka a já jsem jí vyprávěla, kolik jsem spočítala čárek na tácku štamgastů v hospůdce. Maminka se mě zeptala, „a kolik si tatínek dal od cesty?“ – tatínek na mě šibalsky mrknul a já jsem vždycky řekla „jedno, mami“. Beztak ti maminka pokaždé vynadala, proč mě tam s sebou bereš, ale ty ses jen usmíval a říkal – „vždyť na tom nic špatného není, učím jí všechno o pivě, protože dobré pivo patří k životu a jednou bude mít ta naše holka pivo určitě ráda a bude si pamatovat, že patoky se nepijí. A navíc to i díky mému názornému výkladu pozná.“ Na to už maminka neměla co říct.
Tati, měl jsi pravdu, a dal jsi mi velmi dobrou „školu znalosti dobrého piva.“ Pamatuješ, i v dospělosti jsme spolu občas zašli do jedné z tvých oblíbených hospůdek, a byly to naše společné, vzácné chvilky souznění otce a dcery. Měl jsi velkou radost, že mám pivo ráda, no aby ne, vždyť jsem v tobě měla báječného učitele a docela obstojně se díky tobě v chutích piva umím orientovat. Kdepak, nepiju ho denně, ale prostě mi chutná.
Tati, moc na tebe vzpomínám, a určitě nejvíc, když si dám s mým milým mužíčkem jedno orosené… A taky věřím, že Tě tohle povídání potěší. Když o tobě někomu vyprávím, vždycky říkám, že jsi byl pivař s velkým „P“. Jen to pití bez polykání jsem se od tebe nikdy nenaučila.
Měj se tam nahoře moc krásně, tati.
Tvoje Pěna.