Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později zjistila, vymýšlel si je a stejně tak i měnil lidem jména. Jenomže než jsem na to přišla, dopustila jsem se, k velké tatínkově radosti, ve svém raném věku mnoha omylů a přehmatů.

Hned na začátku mého elaborátu bych měla varovat útlocitné čtenáře, že některé výrazy nebudou z těch nejslušnějších, ale snad mi, potažmo tatínkovi, bude odpuštěno.

Když mi byly čtyři roky, pořídil si tatínek svoje první auto. Při našich rodinných výletech jsem často slyšela tatínkův výrok (tedy pokud jsem zrovna nezápasila s nevolností, způsobenou typickým zápachem dvojtaktu, říznutým maminčinou cigaretou): „U tří hajzlů, sonyboj!" Posléze byl tatínek nucen zastavit u krajnice a sonyboj po něm chtěl řidičák. Od svých čtyř let jsem byla hodně dlouho  přesvědčená, že příslušník SNB se nazývá sonyboj, který má tatínkovi utřít hajzlu...

Samozřejmě jsem, jak se ostatně dalo čekat, ve své naivitě oslovila policajta pane sonyboj, což vyvolalo v tatínkovi neskrývané veselí a v mamince zděšení. Pak tatínkovi důrazně nařídila, že před tou holkou má mluvit správně, jinak že je holka dostane do maléru. Načež se tatínek ohradil, že sonyboj je ještě moc pěkné označení pro takového blba a ať mu maminka laskavě vymyslí, jak by mu tedy měl říkat.

Když jsem si šla v patnácti pro občanku, nejvíc mi vrtalo hlavou, jak mám dotyčné na policejní stanici oslovit. Radši jsem jen pozdravila, ovšem při odchodu jsem byla zdvořilá. Moje: „Nashledanou, pane veřejný orgáne," vyrazilo zcela určitě oslovenému policajtovi dech. Přiznám se, že v tom byl kus pubertální drzosti; dávno jsem věděla, že policajt není policajt, ani sonyboj, ale příslušník, popřípadě soudruh. Jenže to mi nějak nešlo z pusy. Jojo, tatínkova dcera, toho jsem taky jaktěživo neslyšela říct soudruhu... Samozřejmě že než jsem dorazila se svou novou občankou domů, rodiče už věděli, co jsem provedla. Onen veřejný orgán byl tatínkův pacient. Naštěstí.

Tatínek si taky vymýšlel jména. Například primář chirurgie, jenž se jmenoval Josef Holubec, byl pro tatínka Stáníčkem. Stáníček byl jako chirurg dost neschopný, leč byl předsedou partaje v nemocnici, a tudíž jeho lékařské přehmaty byly pokaždé ututlány. Tatínek vždycky přišel domů, praštil s sebou na gauč a lamentoval, jakej je ten Stáníček blbec, co zase zhudlařil, a jak to museli ostatní jeho podřízení spravovat. Dnes už vím, že vzhledem ke zvučnému tatínkově hlasu a otevřeným oknům bylo velmi taktické nazývat předsedu partaje Stáníčkem, nikoliv Holubcem. Nicméně já jsem uctivě zdravila Dobrý den, pane primáři Stáníčku, tak dlouho, až se dotyčný před tatínkem podivil, proč mu tatínkova malá dceruška tak tvrdohlavě říká Stáníčku. Maminka opět důrazně nařídila...

Místní lehce koktající dentista byl pro tatínka, a tudíž i pro mě jedině Setapouch, ačkoliv se jmenoval Sopouch. Když jsem svůj omyl zjistila, ptala jsem se tatínka, proč říká panu Sopouchovi Setapouch, načež tatínek nalistoval v Jirotkově Saturninovi příslušnou stránku, kde se hovoří o Setapouchovi...(stapouch, setapouch, jste padouch!)

Ovšem i já, ve svých šesti letech, jsem pochopila, že ta malá tlustá  paní učitelka se nejmenuje Hlavaprdelhnedkazem, jak ji nazýval tatínek, a opatrným sondováním u ostatních dětí jsem vypátrala, že se jmenuje Svobodová. Ovšem Hlavaprdelhnedkazem byla tatínkovou pacientkou a tatínek tvrdil, že při vyšetřování si vždycky odloží svoje neurologické kladívko na pozadí dotyčné paní učitelky, a že kdyby měl po ruce půllitr, i ten že by se tam udržel. Prostě paní učitelka Svobodová byla širší než delší a tatínek měl vždycky moc práce nahmatat ty její bolavé plotýnky, co musely nést váhu nevídanou.

Ovšem ta slova, která tatínek používal při sledování televizních zpráv, se opravdu nedají reprodukovat, pouze lze naznačit. Tatínek, jenž v životě mamince neřekl jinak než Ovečko, se při pohledu na takového Jambora nebo Vejvodu tak rozparádil, že dotyčné nazýval výrazy, určenými pro dámské pohlavní orgány, ovšem v mužském rodu, jestli mi rozumíte. Maminka vždycky nadskočila a nabádala tatínka, aby se před tou holkou krotil. Načež tatínek pokaždé hlasem spravedlivým opáčil: „Ale Ovečko, dyť se na ty... podívej, to musíš sama uznat, že se jim jinak říkat nedá!"

Občas se rozpoutala debata, jak si které výrazy vysvětlit, čemu kdo kdy nerozuměl. Můj tatínek se přiznal, že nechápal, jako malý kluk, co se trousá v té naší hymně. (Nad Tatrou sa blýska)...když jsme nedávno seděli po koncertu s částí našeho sboru na zaslouženém odpočinku v baru, zmínila jsem se o tatínkově trousání v hymně. Radka, první sopránek, se začala smát a podotkla, že ona zase nevěděla,co jsou to veďsaóny - po vzoru makaróny. (Veď sa ony stratia)...Jarka, první altík, se zase přiznala, že ještě donedávna marně dumala, co je to čipočák. (Či po pierku, či po čáku zeleném)...Stejně tak já jsem dlouho netušila, co je Tolitatoten (Tolita toten, kdo neví, vygoogluje jako já)...

V době internetové se snadno lze dopátrat, co který význam znamená. Ovšem za mého dětství se musel člověk spoléhat na rodiče a učitele, popřípadě na Malého Bobše a Honzíkovu cestu. No a pokud jste měli takového tatínka, jako jsem měla já, pak ostražitost byla na místě a bylo moudřejší nejmenovat, popřípadě se zeptat maminky, jak to teda vlastně je. Protože maminka má vždycky pravdu...