Chci být ještě ve svém věku užitečný. Ve svých volných chvílích působím ve fakultní nemocnici jako dobrovolník. Na chirurgickém oddělení. Je tam cítit bolest a číhá tam i smrt. Povídám si především s osamělými pacienty. Za kterými nikdo nechodí. Snažím se je povzbudit a slovem posílit v boji se zákeřnou nemocí. Také nabízím čtení. Můj hlas je příjemný a „barevný“. Dobře se při něm i usíná.

Při poslední návštěvě říkám laskavé starší staniční sestře: „Máte tady i lidi na Štědrý den?“ „Samozřejmě,“ odpovídá. „Mohu je přijít o Vánocích povzbudit?“ „Určitě." Službu bude mít tady ta sestřička.“

Je úterý ráno, den, na který se těší nejen děti. Upravím se, beru bílou košili a rifle. Také se nasprejuji, abych neodpuzoval. Nabírám vánoční cukroví, co napekla žena s vnučkami a tchyně. Spěchám na trolejbus. Potom vlakem do Ostravy a tramvají k nemocnici. Je to ta fakultní nemocnice, kde ten magor postřílel před lety osm lidí. Nadávám, protože nejbližší vchod je uzavřen. Supím nahoru k hlavnímu vchodu. Vyjedu do 7. patra a zvoním na personál. Zdravím ženy a dívky ve službě.

„Tak komu se mám dnes věnovat? Kdo je osamělý?“
„Ten pán na pětce je takový skleslý.“
„Dobrý den,“ povídám a představím se. Evidentně je vidět, že pán chce být sám. „Chcete asi odpočívat.“ Opouštím pokoj a klepu vedle. V peřinách je starší člověk. Ve tváři mu čtu bolest. Je dva dny po operaci. Je rád, že si může popovídat. Nabízím cukroví a pokládám ho na noční stolek.

Hodně čtu, mám velkou slovní zásobu a o životě toho vím dost. Pacienti se kromě atomových rovnic mohou bavit se mnou o čemkoli. Povídáme si o dětech, rodině, životě, co má rád a co nikoliv. Hlavně o naději. Na nemoc se nevyptávám. Prý mu vyoperovali něco, co v těle nemělo být. Asi víte co. Mezitím mu přišla hezká mladičká sestřička vyměnit sáčky na tělní tekutiny. „To se máte, když o vás pečují takové krasavice.“ Povídám, abych jeho utrpení zlehčil. Bylo vidět, že kompliment může i sestře zvednout náladu. Zvláště, když musí sloužit na Štědrý den.

Dvě hodiny utekly a já se musím vrátit k rodině. Ještě popřeji a prohodím pár vět s personálem. Ženy mi kompliment vrátily. „Nevypadáte na 71 let. Hádaly jsme tak šedesát". Také mi zvedly náladu. Doma již u naparáděného stolu seděla žena s tchyní. Čekaly na mne a vnučky. To byla část mého Štědrého dne.