ADVENTNÍ SOUTĚŽ 2024 - POHÁDKA

 

 

 

Osmý statečný                                                                                                                                            

 

 

 „Tak už jsem ti o sobě řekla úplně všechno a teď se těším na tu pohádku o Osmém statečném. Ale proč je o koze ?? “

 „Dobře, broučku, odhalím ti nejúžasnější čin svého života, ale neručím za to, že pak už beze mě dokážeš být. Odvedl jsem totiž babiččinu kozu na očkování ve věku, kdy jsem pod ní skoro prošel. To je v kostce vše.“

„Cože, takhle to odbýt, tak ale hezky podrobně, vím, že to umíš i líp. A ponašemu, to miluji, prosím!“

„Ale Julinko, je to čin srovnatelný svou velikostí snad jen se sebevražednou výpravou na máslovky, to jsem ti vyprávěl?“

„Ne. To bude potom.“

„Rozmysli si to, až skončím už nebudeš stát o jiného!“

„Já to risknu!“ a oba si vyměnili pohledy nesčetných postranních významů.

 Evidentně se těšila, že se zasměje.

„No dovol, jde tu o epos hodný antické mytologie. Tak dobře, osoby a obsazení: Jan, legendární hrdina vikingských ság, koza, bezejmenná a nebezpečná, vedlejší postavy: koza od Malíků, koza od Buroňů, koza od…“

„Možná bys to pro větší dynamiku mohl přeskočit?“

„Tak jo. Místo děje: Hluboké, neproniknutelné hvozdy daleko na severu.“

 „Promiň, ale budu se s tebou někdy alespoň chvilku nudit?“

 „Ani v rakvi! A dej si ještě panáka, prý jsou pak holky povolnější.“

„A to už jsi někdy vyzkoušel?“

„Ne, je to prvovýstup, prosím nepřerušovat.

Tak mám pohádkovou  babičku v Klimovicích, takové městečko na posledním zhoupnutí Jeseníků před rovinou, za kterou se vypínají další hory, ty moje, valašské. Ona byla vlastně pořád sama, děda si našel jinou, a tak se babička každý pátek těšila na jedinou radost svého smutného údělu, malého vnoučka. Neuvěříš, ale byl jsem to já.“

„Jo, úplně to vidím a nedivím se. Malý vnouček Jeníček, nočníček.“ Podíval se na ni takovým tím, to si vyřídíme později a pokračoval.

„Jenže malí kluci mají na práci důležitější věci, než jsou babičky. Strčili jsme tenkrát do huby, co jsme kde našli a dál se hnali do boje za čest a slávu. Já to tam miloval, babiččin domek nabízel bezpočet vůní a smradů, jaké si jen kdo mohl představit. Trvale a nejvíce byl cítit kozí chlívek. Za horkých letních nocí jsem z postele u okna pozoroval blikající hvězdy a se zatajeným dechem čekal, až uvidím záblesk té padající. Cítil jsem, že všechno je nějak správně propojené a až k slzám krásné, a pak teprve usnul. Moje babička byla jak kostelní hodiny, taky se kdysi dávno zastavila. Měla jen růženec a knihy, kromě Čuka a Geka přečetla celou místní knihovnu; asi byla živa jen z toho, protože jakmile dala na nedělní mši do kasičky korunu, zchudla na polovic. Když jsem za ní jako malý začal jezdit, byli už zase s dědou pohromadě, vrátil se domů umřít, ale její bolest nikdy neustala. Stali se z nich lidé, kteří by se nedokázali potkat ani ve výtahu. Děda  si třikrát denně nalámal do melty s mlékem chleba a lžící pomalu pojídal to jediné, co ho drželo ještě pár let při životě. A slavně jsme dorazili k pointě, promiň, že to tak trvalo. Mléko bylo domácí, kozí. Ta bydlela v chlívku o velikosti dopisní známky, kam se při dojení babička sotva vešla. Mléka bylo dost, bohužel i pro mě.  Kdo nepil v životě čerstvě nadojené, teplé kozí mléko, nikdy se nedozví, jakou rychlost je schopen vyvinout při prvním stahu. Chutnalo jak vyjetý olej z kombajnu, a navíc se ještě v krajáči za malou chvilku udělal škraloup, jehož zdolání patřilo k nejtěžším úkolům, které přede mě život kdy postavil a postaví. Byl bílý, tvrdý, slizký, natahovací a chutný jak kůže z ledního medvěda. Dlouhý byl tak, že jeden konec už jsem měl v žaludku a opačný byl ještě v koze.“ Jan musel přestat, protože Julie zmizela někam pod stůl, odkud se ozýval smích. Za chvíli se napřímila, stále se smála, pak si utřela slzy a chlapi se zase vrátili ke kartám.

„Mám pokračovat nebo už raději ne?“

„Můžeš, ale jestli se počůrám, tak je to tvoje vina.“ A jen tak ho pohladila po ruce.

„Dobře, tak nepřítel lidstva, škraloup. Při jeho požití byl zvratný efekt hodně přes devadesát procent, proto se skutečně nemohlo otálet.“ Ale Julie už zase brečela smíchem. Tak se Jan rozhodl, že s pauzami by tu byli až do Vánoc a jel dál, slzy, neslzy.

„Seděl jsem povinně u dojení a prováděl dechová cvičení, jak v józe, o které jsem nikdy neslyšel.

 „Bože, netrestej mě, taková blbost! Sobotní květnové ráno bylo připravené k hrdinským činům i obětem. Babička, která sotva chodila, by rozhodně nedošla na druhý konec Klimkovic a očkování bylo povinné, jinak hrozilo utracení „předmětné kozy“. Hluboko v nitru jsme všichni tři cítili, že to bude těžké, protože mě koza převyšovala o rohy, ale jakáž pomoc, utracení předmětné kozy bylo na spadnutí, tož s pomocí boží…Koza měla úzkou hlavu s vousem čínského mudrce, nahoře slušné číro, trochu připitomělý pohled tvora, který právě zjistil, že existuje ještě něco většího než chlívek, ale místo čela měla dlažební kostku a nahoře rohy velké jak slon kly. Hned na začátku sklonila hlavu a ukázala v celé kráse arzenál, kterým disponovala. Proti ní stál malý kluk s klackem v jedné a provázkem, uvázaným kolem jejího krku, v druhé ruce. To nebyla úplně vyrovnaná palebná síla.“

Julie se zase smála, Jan ji ale nemínil šetřit. Smích znamená žádná zima.

 „Upustil jsem od představy, že tomu budu šéfovat, a připustil určitou možnost diskuse, i podíl kozy na vytyčování trasy, což v praxi vypadalo, že mě za sebou vlekla. Musel jsem si rychle opatřit nějakou psychickou oporu, abych hned nezačal bulet, zvláště poté, co jsem míjel svoje dva nerozlučné kamarády Ondru a Péťu, kteří asi chtěli stvrdit naše přátelství pokřikováním, čí jsou ty bobky, méééé? Vtělil jsem se rychle do role jednoho ze sedmi statečných, a ještě dlouho cestou dumal, koho z nich babička myslela, když za mnou rozechvěle zvolala, úplný Bivoj!“

 Julie vyprskla, předklonila se a bezděčně položila ruce na Janovy nohy. Tohle bylo i na Bivoje moc, a tak ji zlehka pohladil po vlasech. Vypadalo to, že ona bude mít brzy vážné problémy s tím avizovaným čuráním.

„Tak já už toho nechám,“ řekl Jan, ale to prý ne, prosím, zvládne to, ale už žádný Bivoj a smála se a slušelo jí to jako ještě nikdy.

„Koza tedy vyfasovala roli Carvery a drama mohlo začít. Zkraje to šlo celkem dobře, otupělá tolika novými podněty se Carvera chovala celkem příkladně, ale brzy zmerčila bohaté trsy zeleně v příkopu a odmítala pokračovat, dokud neprovedla každých deset kroků povinnou ochutnávku. Bivojovi došla trpělivost a srdnatě ji přetáhl klackem po hrbolatém hřbetě. A to teda ne, Carvera poskočila, otočila k němu svou betonovou hlavu a výmluvným zamečením mu dala najevo, tak to bylo naposledy, hošku, a ještě níže sklopila hlavu, aby mu předvedla křižník rohů.“ Julie se řehtala už bez zábran a Jan ji nechal svému osudu.

„A tak jsme šli pomalu. Občas mě povzbudily pochvalné poznámky sousedů za ploty zahrádek a všichni se shodovali v tom, že už jsem takový na moju dušu, chlop a ogar, kery to kdy slyšal, aby taku hromsku kozu tež zvladnul Jenik od babičky z horniho konca, tuž podivejtě se lude, na teho synka, něbojacneho.“

A přijel autobus, vlítli do tepla, Julie se přitiskla, žádné todle medle, přece mi tu nezmrzneš a Jan pokračoval.

„Ale koza držela bank, zdržovala moc, tímhle tempem bychom k doktorovi přišli až na následné očkování za tři roky, zvlášť když se rozhodla, že vážně sežere trávu kolem celé trasy. Pohni ty…Litoval jsem, že mě dosud život nevybavil dostatečně údernými nadávkami, protože ty pohlupavá a drcnutá úplně nevystihovaly charakter mého vzteku. Až jsem se nakonec neudržel a vytáhl skutečně silný kalibr, když jsem jí řekl…,“ Julie napětím ani nedýchala, „no, že je blbá kráva a znovu jsen ji praštil a ona mě trkla, až jsem upadl.“ Julie se do něj opřela a dusila smích v jeho bundě. Ale jemu se zdálo, že víc něhy už nemůže snést.

„Chudáček koza týraná,“ řekla Julie, když zase nabyla vědomí.

„No dovol, já byl ten ohrožený, nemyslíš? Tady vidíš celou velikost toho heroického souboje s obludou. Naštěstí pan Kroček z žebřu natiral ryny a jak to uviděl, poradil, ulom kusek haluze hevaj z akatu, to tym potforam šmakuje a drž ji to před pyskem, šak ona pujdě. To byla nejlepší rada, jakou jsem v životě dostal. Od té chvíle Carvera nešla, ta přímo sprintovala a já s ní. A když se přece do větve zakousla, vyrval jsem jí to z papuly a valili sme dal. Dokázal jsem to. Jenže to nebyl vůbec konec.“

Julie si utřela slzy a poznamenala, že je tam se mnou a dojímá ji, když vidí toho malého kloučka, jak je nebojácný a ona by mu nejraději dala pusu za statečnost, načež Jan poznamenal, že se s ním důvěrně zná, ví, kde se klouček ukrývá a je zplnomocněn převzít jakékoli vzkazy, včetně těch hmotné povahy a rád mu je předá. Jen se usmála, a tiše  ho vyzvala, ať pokračuje, zatímco autobus jel slalom po vesničkách neznámých jmen a pomalu se přibližoval k zářícímu městu.

„Před očkovací ordinací bylo asi třicet zvířat, úplný kozí Woodstock. Kozy byly totálně v rauši, neustále vypouštěly bobky a močily a měly obrovská napnutá vemena, vypadající úplně sprostě. Akt injektáže prováděl doktor Klapetek, co si sem asi odskočil na melouch z Postřižin. A hned prý, čemu poslali tebe a kery ty si? Aha, Jenik od babičky z Polní ulice, už rozumim, babička moc nemože na nohy. Uvnitř to opět smrdělo jak u lišek, bylo tam jen to nejnutnější a železný stůl. Když si Klapetek kulatými brýlkami prohlédnul kozu i mě, pochopil, že rozložení sil není příznivé a řekl více než sugestivně, jako by to mohlo pomoci, že jsem přece velký chlap. Jenže to si měl zajít k očnímu, já byl samo sebou chlap, to jo, ale velký? A navíc se při vražení injekce do kostnatého zadku nějak netrefil, koza vyrazila jak na chrtích závodech a než jsem se pustil, vmžiku mnou tu pitevnu vytřela. Trenky a tričko pak i po trojím vyprání smrděly tak, že je babička musela spálit a popel pro jistotu rozprášit.“ Julie šla opět do předklonu a prosila, ať přestane, jinak se nezná.

„No, a to už je všechno, koza neunesla tolik emočních podnětů a ze všeho se pomateně rozběhla k domovu a já za ní. Babiččina radost neznala mezí, děkovala nebesům a objímala mě, smrdutého vnuka, jako bych se vrátil z fronty. Za odměnu jsem dostal celý pytlík karamelek. Koza pak po zbytek svého života vzpomínala na cestu kolem světa a já jí pravidelně otevíral okénko, protože už bez toho nemohla žít a vždycky zamečela, jako by řekla, tak co, hošku, nedáme si to znovu? A babička? Sedí tam někde u okna a čeká. Musím za ní jet, hned zítra. A to už je úplný konec pohádky  O osmém statečném.“

 

 

 

 

Kniha Jen záblesk je dostupná na:

janpodesva.weebly.com