Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je holá skutečnost.

Před vánocemi prostě nelze utéct, jedině snad sebrat se, sbalit si pár švestek a odletět na nějaký pustý ostrov, a na to momentálně nemám.

Vánoce patří dětem, to se nedá zpochybnit.

Když jsem byla malá, byl to pro mě kouzelný čas plný očekávání, legrace, vůní, a když se zadařilo, tak i sněhu. Dávno před vánocemi jsem vymýšlela a hlavně vyráběla dárky pro celou rodinu. Od Mikuláše se u nás peklo za pomoci maminčiny sestry tety Vlasty, která byla skvělou pekařkou, ale jinak měla několik nedostatků. Kupříkladu myla ráda nádobí, což je sice chvályhodné, leč tetě to nádobí často vyklouzlo a maminčin servis byl pokaždé o nějaký ten hrneček nebo talířek chudší. Taky nezavřela pusu, naše drahá teta. Co bych za to dala, kdyby se mohl vrátit čas, a já zase překážela v kuchyni, kradla ještě teplé cukroví, poslouchala tetu a zametala střepy…

Taky jsme trénovali koledy. Sestra Lenka seděla u klavíru, my kolem ní a pěli ostošest. To byly nejkrásnější vánoce; s rodiči, sestrou, kocourem a sousedy v našem domě zvaném Barák…

Vánoce s mými dětmi byly taky kouzelné. Dokud byly malé a věřily na Ježíška, bylo to úplně nejvíc nejlepší, ale i potom, co vyrostly, to bylo bezva.

A dnes? Dnes mám vánoce jiné. Začíná doba plná koncertů pro náš smíšený sbor Gaudium, taky v našem divadle je sezóna v plném proudu, a já mám kalendář popsaný nějakou akcí každý den. Letos nevím, jestli se přemluvím k nějakému pečení cukroví, ale jak se znám, zase mi to nedá. Maminčiny recepty jsou rodinné stříbro a já zatím pokaždé podlehla vzpomínkám, vytáhla je a upekla aspoň pár druhů. Když totiž v kuchyni zavoní maminčiny vanilkové rohlíčky, jsou vždycky se mnou… maminka, táta, teta… číhám u trouby, aby se mi rohlíčky nespálily a v duchu, možná i šeptem, si s mými milovanými povídám…

Stejně tak jsem zatím vždycky neodolala a ozdobila stromek. Nemám žádné památeční ozdoby mého dětství, všechny se někde během času poztrácely. Pár posledních naposledy před pěti lety, když jsem utekla z toxického vztahu a nechala za sebou všechno včetně vánočních ozdob.

Vánoce. Pokud nebudu někde zpívat nebo nebudu v divadle, budu asi přece jenom péct a vařit. Přijdou přece moje děti a vnuci. Taky se cournu po Praze, jen tak, žádné nakupování. Ani žádné horečné uklízení se nebude konat, protože maminčino heslo „Uklízet netřeba“ si moc dobře pamatuju, a maminka se musí poslouchat. Uklizeno mám celkově celoročně přece!

Máme tady  advent, a tak si dám na stůl můj minimalistický svícen, zapálím svíčku, svařím víno a na klín mi vyleze kocour. Jako vloni.

Vánoce… až bude volná chvíle, vytáhnu i letos recepty mé maminky; to aby za mnou přišla i s tatínkem a tetou…