To nepochopím a nepochopíš

 

Jako učitelka jsem se celý život setkávala – a stále ještě i setkávám s mladší generací.

V poslední době tedy s těmi mladými lidmi posedlými mobily, počítači, sítěmi, virtuální realitou a teď už postupně i umělou inteligencí.

A proto mne tak překvapila, možná až zaskočila jedna hodina dějepisu.

Bylo to před pár lety – v době těsně před covidem.

Úvodní hodina dějepisu v deváté třídě, letos se bude probírat dvacáté století až současnost, tak se trochu zamysleme nad minulostí, o které už byste i měli něco vědět, žáci.

Zamyslete se tedy, vybízím žáky, a napište do sešitů, ve které době byste chtěli žít – a připravte si i zdůvodnění, tedy proč. To stačí ústně, budeme diskutovat.

Nechávám jim chvilku.

Pak – shrneme si to. Nikdo se nebude stydět za svůj názor, ať je jakýkoli. Vezmu to od současnosti a budeme pokračovat zpátky do historie.

Takže – kdo si zapsal, že by chtěl žít v současnosti? – Jeden žák. Já jsem spokojený, říká. Fajn, pomyslím si, já též.

Dvacáté století – je rozsáhlé, vezměme tedy druhou polovinu dvacátého století. Kdo by chtěl žít v této době? – Les rukou. Jsem překvapená – cože? Tak počkejte, ať v tom máme jasno. Kdo se teď nehlásil? Je tady někdo, kdo by nechtěl žít ve druhé polovině dvacátého století? – Dva kluci. Jeden volí dobu dinosaurů, aby zjistil, proč vymřeli. Druhý by chtěl žít ve středověku a vyzkoušet, jak těžké bylo brnění.

V duchu počítám. Z dvaceti šesti přítomných žáků tři nezvolili dobu druhé poloviny dvacátého století.

Takže – proč byste téměř všichni chtěli žít ve druhé polovině dvacátého století?

A strhne se živá diskuse, kterou se snažím ukočírovat.

No – už to byla vcelku vyspělá doba a především:  ještě nebyly mobily ani počítače. Rodiče nám vyprávěli, že chodili ven a tam se setkávali po škole s kamarády. Hráli vybíjenou před domem. Skákali přes švihadlo. Nebo chodili na louku na trávu pro králíky. A prarodiče vyprávěli, že pásli husy. Někteří i kozy nebo krávy. Holky se scházely, pletly věnečky a zpívaly si u toho. Kluci lezli po stromech.

Poslouchám je – no, ano, to vše jsme dělali, naše děti také. A paní učitelko – skákali jste do slámy? A do siláže? No jistě. To muselo být fajn. No bylo.

Tak proč to neděláte i vy? Proč nejdete po vyučování prostě ven? – Protože tam nikdo není. A naši by mě nepustili. Mám tolik kroužků, že není kdy. Byl bych pro smích.

Tak odložte mobily, vypněte sítě a prostě se bavte.

Ale to už dneska nejde. Je jiná doba. My musíme být online.

Nemělo se to vynalézat.

A je pravda, že jste se scházeli v parku na dolním můstku – a odtamtud vyráželi za dobrodružstvím?  – No, ano, to sedí. Hráli jsme si na schovávanou v blízkém lese a prozkoumávali nedaleký bunkr a pozorovali čápy a stavěli hráze v potoce. Občas to bylo i poněkud nebezpečné, pomyslím si v duchu.

To muselo být něco! – reagují žáci.

Koukám jako zjara – ale děcka, co vám brání setkat se na tom můstku a něco podniknout?

Chvilka ticha. Tam není signál, řekne pak kdosi.

Aha – no, to není.