Říká se, že stáří je moudré. Člověk už se prý nedopouští nerozvážností. Není to tak úplně pravda. I po odchodu do důchodu se lze dostat na životní křižovatku, která poklidný život seniora rozvrátí a otočí vzhůru nohama.

Jedna chlupatá křižovatka se totiž vloudila i do mého života, který rozdělila na období „před Bobinou“ a „s Bobinou“. Od té doby nevycházím z údivu:

„Namaluj mi beránka,“ povídá mi z ničeho nic tuhle ráno Bobina.

„Co tě to najednou napadlo?“

Podívala se na mě udiveně: „Ty nevíš, že jsem ovčácký pes?“

„Jasně, že vím, ale připadá mi, že jsi spíš čtverák, než ovčák.“

„Nech si ty svoje vtípky a maluj!“

„OK. Já to tedy zkusím, ale za výsledek neručím.“

  

„Tak co mu říkáš? Líbí se ti?“

„Jéé, vždyť je mi podobný! Já si ho ochočím a bude pro mě jediný na světě.“

 

Tak nějak podobně by to řekl i Malý princ. Jenže skutečnost je jiná. Bobina si kromě beránka, ochočila nejen mě a celou rodinu, ale i sousedy v širokém okolí. Jen k ovcím se raději nepřibližuje. Asi v ní nevzbuzují důvěru.

Ukázka, jak by se měl chovat ideální ovčácký pes:

Zatím co u nás:

 

Navíc má Bobina ušlechtilejší zájmy. Raději se věnuje tanci:

 

Nebo hlídání dětí:

Jen by mohla mít trošku větší úctu ke stáří. Když už jsem konečně stoprocentní seniorka, měla by mě ve Hvězdě občas pustit sednout.

 

Ta její nezdvořilost mě irituje do té míry, že jsem si vzpomněla na nadporučíka Duba z Haškova Švejka a povídám jí: „Ty mě neznáš, ale až mě poznáš, donutím tě až k pláči!“ 

Bohužel zatím vždycky Bobina donutila k pláči mě. A já už proto téměř dva roky stále řeším hamletovskou otázku: Bít či nebít?

 

 

 

Fotografie ovčáckého psa: Facebook

Všechny fotografie a „kresba“ Alena Velková