"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a hledala něco hmatatelného na rozmašírování. Později jsem pochopila, že mám ve škole dávat pozor a nezlobit paní učitelku. Toto svérázné povzbuzování ke školním povinnostem zůstalo zapomenuto, protože ke svému právu se hlásila pubera. A s ní i další krédo, tentokrát k mému dospívání. 

Je možné, že existují lidé, kteří mají symbol svého života, vyznání víry, tedy krédo (od latinského "credo" - věřím) jen jedno. Já tomu nevěřím. Neumím si představit, že by se se mnou vláčela moje pubertální myšlenka "keep smiling", alias "vždy s úsměvem". Vydržela mi několik let, pak začala pokulhávat, zpožďovat se, až se ztratila v propasti minulosti. Největší radost z této ztráty měli členové naší rodiny. V té době jsem totiž vysedávala u gramofonu nebo rádia s uchem na reproduktoru a zapisovala si texty všech možných i nemožných písniček. Babička se těšila, až se ten otravný měsíc už konečně doloudá, bratr si přál, aby Neckář tu kytaru už konečně zužitkoval. A já psala a psala a psala. A podle toho moje písmo vypadá dodnes. Howard Carter, objevitel Tutanchamonovy hrobky, by měl zamotanou hlavu, kdyby na jednom papyru našel text zaznamenaný mým písmem. Možná by zajásal, že objevil nový druh hieroglyfů. Kromě nečitelnosti mnou napsaného textu, vzpomínek na bezstarostný pubertální svět mi v hlavě zůstaly i texty písniček. Až se můj manžel nestačí divit, kam se to tam všechno vejde. Kdyby tak věděl, kolik času jsem tomu věnovala. A vždy to bylo - s úsměvem.

Studium, dítě, brzké manželství, práce.  Všechno šlo velmi rychle a ke svému se hlásilo - "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek". Protože kdbyby ne, pak by se práce a povinnosti nahromadily a jeden by byl z toho jelen. Dneska, když se poohlédnu do minulosti, vybavím si kdysi své "keep smilling" a řeknu si: co nemusíš udělat dnes, počká do zítřka, nebo i déle.

Životem mě provázely různé citáty, někdy jsem z nich čerpala oporu, jindy moudrost, pak jsem si vysvětlila zklamání, zradu, ale také povzbuzení, pochopení. Říkám si, že se život nedá vměstnat do jedné věty, na to je příliš pestrý, různorodý, rozmanitý. Ale tyto myšlenky jsem nevnímala jako své krédo. Jak jsem si odškrtávala odžité roky, začala jsem souznít se slovy čínského filozofa Konfucia, které mě doprovázejí a budou doprovázet do konce a které s klidem přijímám jako svoje krédo: "Co necheš, aby lidé dělali tobě, nedělej ty jiným".