Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala v podvečer z okna tak jsem ke svému milému překvapení uviděla padat drobné sněhové vločky. Právě jsem se chtěla jít trochu projít...

    Ale vzdala jsem to a raději si vychutnávala ten milý příchod nadcházejících zimních dnů a i když se občas opakuji - trochu si zavzpomínala ? 

  Své dětství jsem prožila ve vesnici Drahanské vrchoviny. A v té době u nás bývaly tuhé zimy, na které se všichni vesničané připravovali už od podzimku.

  Moje milá babička po celé podzimní období sekala u stodoly dovezené roští z lesa a já jako malá jsem byla s ní a pomáhala je rovnat do úhledných hraniček, které se převazovaly a dávaly na určené místo - bylo tam i množství velikých polen a pilin, kterými se denně v zimě topilo v "piliňácích".

  Vždy jsem pomáhala i dědečkovi s jejich "nabíjením" - držela jsem dvě kulaté dřevěné pomůcky, dědeček sypal piliny a stlačoval je. Pak už se mohly zanést do ložnice, kde se s nimi topilo - na každý večer jsme chystali dva zásobníky.

  Byla jsem nejstarší ze čtyř sourozenců - každé ráno jsem odhazovala sníh ze všech cestiček kolem domu, bratrům tatínek vyrobil malý pluh, kterým protahovali cestu na dvoře ke stodole a chlévům - toto byla naše velmi radostná práce, která nás všechny velmi bavila. Sníh padal dříve téměř denně - takže o tuto bílou zábavu jsme měli neustále postaráno. Babička s dědečkem bydleli na výměnku - tak i k nim jsme vytvářeli cestičky, aby se dobře dostali ven. V té době jsme prohazovali jen lopatami a kolem všech domků byly úplně sněhové bariéry, některé domečky se v nich úplně ztrácely.

  Tatínek nám často vyprávěl o sněhové kalamitě v naší rodné vesnici a to v roce 1942, kdy byla tuhá zima a sněhu napadlo tolik, že i silnice byla úplně zavátá a neprůjezdná - tehdy jezdil jen jeden autobus a to jednou denně ...

  V tom roce museli všichni muži odhazovat sami ze silnice sníh a to tak, že si ho vzájemně lopatami podávali až na vysoké bariéry, aby se silnice uvolnila - nedalo se projet ani pluhem, s kterým jezdilo końské spřežení.

  Takže odmetání sněhu byla první povinnost nás dětí, rodiče měli větší hospodářství - pracovali doma sami, na pomoc měli jen nás děti - měli jsme dva koně, pět krav, tři kozy, několik prasat a celkem dost slepic. A až po této ranní práci jsme se sešli všichni v kuchyni ke snídani.

  Na živobytí se lidé dříve daleko víc nadřeli a tak si všeho i víc vážili. Šetřilo se na všem i na tom neprostším jídle.

  I když rodiče měli moc a moc práce, tak si vždy našli čas se před každým jídlem s námi krátce pomodlit a po jídle zase modlitbou za jídlo poděkovat. A jaké byly naše snídaně?

  Celkem velmi jednoduché a dá se říct často stejné - chléb se sádlem posypaným cibulí, někdy i chutný chléb jen osolený, na pití byla melta s mlékem. Ale nám to moc a moc chutnalo - byly jsme věčně hladové děti a měli také neustálý pohyb venku. I obědy byly spíše skromnější - maso se v mém dětství u nás objevovalo jen v neděli. A večeře bývaly také celkem stejné - uvařené brambory s podmáslím. Jen když se v zimě zabilo prasátko, tak byla častěji masová polévka a obarvené kroupy. To ostatní se hlavně zavařovalo do sklenic, něco roznosilo po sousedech a příbuzných. Když zase oni měli zabíjačku, tak nám opláceli - takže jsme si zabijačkových dobrot v zimě užili.

  Musím přiznat, že jsem bývala v dětství po každém dni tak unavená, že jsem při večerní modlitbě už málem usínala - ale moji rodiče byli nadřeni a unaveni určitě daleko víc.

  Ale nelituji té své dřiny, byla jsem tak víc připravena na mnohé rány, které někdy člověka v životě potkávají - někdo jich má víc - někdo méně ...?

  Chléb pekla maminka sama v kuchyni jednou týdně - to byl přímo obřad i s žehnáním chleba a jeho krásnou vůní - chleba se vždy peklo víc na celý týden a moc a moc nám všem chutnal. Pec byla také místem pro nás menší, kde jsme se vyhřívali a sušili když jsme přišli z venku mokří od sněhu, oblečení na převlékání jsme tehdy moc neměli.

  Ale sněhu jsme si dokonale využívali, jak ke koulování, dělání "andělíčků" ve sněhu, sáńkování, stavěli jsme sněhuláky a s občasnou tatínkovou pomocí i prostorné bunkry. Lyže jsme v dětství neměli - to až později, ale nějaké brusle na "kličku" se našly. Všichni jsme tehdy nosili boty "komisňáky", na ty se brusle přišroubovaly kličkou a vzájemně jsme si je půjčovali. Na rybníku se odházel sníh a už jsme mohli dobře bruslit.

  Někdo z větších chlapců si dokázal vyrobit i ze starých bruslí boby - byla to destička s bruslemi. Byly většinou moc dlouho veliké mrazy, takže všechny kopečky se večer polévaly vodou a do rána ten pracovitý mistr mrazík vždy sám vytvořil krásnou ledovku, na které to na bobech jen a jen svištělo - ty se také půjčovaly. A když jsme šli ze školy domů kolem kopečků, tak nám stačilo si shodit tašku na zem, sednout si na ni a to byly také naše nejlepší boby. Školní tašky se dědily z jednoho sourozence na dalšího, rodiče většinou při vší práci ani nepostřehli, že jsou moc odřené. Takže vůbec nevadilo, že jsme na nich i dobře jezdili při svých hrách na ledu.

  Ale já jsem v zimě měla nejraději rána, to jsem se vždy chtěla podívat z okna, jak je venku - ale na okench každou noc vykouzlil malíř mráz nové a nové ornamenty, že se nedalo vůbec dívat ven. Vždy jsem si jen "vyfoukala dechem" v okně kolečko a tím jsem se dívala jestli venku sněží, nebo je přímo krutá vánice.

  A na závěr chci dodat, že pomoc a práce v dětství v hospodářství, domácnosti i na poli byla pro nás úplnou samozřejmostí. Od našich rodičů to byl ten největší dar - všechno jsme se naučili, byli do všeho zapojeni a to bylo pro náš vlastní život velikým ulehčením. Ano, naše generace se na život většinou dobře připravila a je dosud nesmírně pracovitá.

  Při mém nedávném téměř měsíčním pobytu v lázních Teplice nad Bečvou jsem tam viděla větší množství menších dětí s velikou nadváhou, tak jako mnohé silně obézní mladé ženy.

  V mém dětství žádné dítě s nadváhou nebylo - spíše naopak. A velmi dobře si pamatuji, že ani dospělí o nadváze v té poválečné době neslyšeli - byli štíhlí, nebo spíš hubení, lékaře téměř nepotřebovali.

  A naše generace v dětství neznala slovo nuda, jedla prostá jídla, naší velikou tělocvičnou byla hlavně příroda, pole a lesy - k chůzi stačily nohy a i ruce byly vedeny hlavně k práci.

   Bohužel v dnešní době přibývá nejen dětí a mládeže, ale i některých dospělých a starších, kteří nejraději sedí a kmitají prsty na mobilu nebo počítači.

  Vůbec jim nezávidím, že žijí více ve virtuálním světě.

                Ale v tom skutečném se žije určitě líp a daleko zdravěji* !