Nový svět

Bylo něco po poledni, Jan měl hlad, jenže seděl za volantem uprostřed bílých prostěradel polí a řítil se prostorem rychlostí sto osm tisíc třicet kilometrů za hodinu, z toho sto osm tisíc připadalo na rychlost letu Země kolem Slunce. Dálnice do Brna, která se začala stavět snad ještě před příchodem Slovanů, byla v rekonstrukci, v jejíž dokončení málokdo doufal před osídlením Marsu. Všichni to věděli a všichni z toho šíleli. Zkřehlý únor za okénkem marně hledal na kapesníku suché místo a dřel si bolavý nos o ztvrdlou kůru staré vrby. Jan věděl, že dost riskuje, ale nakonec pustil rádio a hned toho litoval. Dva spíkři se zrovna předháněli v koňských dávkách prefabrikovaného optimismu a on si znovu hořce uvědomil, že sem nějak nepatří, že tenhle svět už není pro něho, protože prakticky všechno je „super“, věděl, „že to nedá“, „na ničem neujížděl“, nechce žádné „lupeny“, není „happy“, ani „cool“ a netouží si užít tu další „faktpecku“. Na chvíli ještě nechal naříkat nějakého zpěváka, jak zoufalý je život třicátníků a aby unikl další porci neandrtalizace jazyka, vypnul to. Hlavně aby si to všichni užili, protože už není třeba orat, objímat ani pofoukat. Kolona popojela a on zůstal stát před billboardem s tyčinkou a myšlenkovým drahokamem: Rozjeď to v pistáciích! Do prdele. Nejdřív komunismus, pak konzumismus a zítra kanibalismus. Neměl ten Arnošt nakonec včera ve všem, co řekl, pravdu? Konečně jako renomovaný sociolog se mohl opřít o dlouholeté vysokoškolské zkušenosti, dva diplomy a tři velmi tlusté a velmi nesrozumitelné odborné publikace. Bylo toho večer hrozně moc, taky dost pili, takže si Jan pamatoval jen nesouvislé útržky a zajímavé nebo zvláště ujeté myšlenky. Na to, že byl Arnošt už léta v důchodu, si stále velmi dobře přivydělával sarkastickými glosami i obsáhlými rozbory současnosti, jak mu je z Německa, kde měl rodinu z matčiny strany, zadávali. Zároveň se tím slušně bavil, což už byla v jeho věku velká vzácnost. V Soziologische magazine jeho styl velice oceňovali, protože na rozdíl od svých německých kolegů nebyl vázán jejich povinnou společenskou korektností, vedoucí až k paralyzující sterilitě. Jan byl rád, že se měli čím obírat, navíc téma večera bylo tak výživné, že se do vášnivé debaty nedokázala vetřít ani jedna myšlenka o zítřku. Přesně tohle potřeboval.  Ovšem připravovaný článek byl mimořádně třaskavý a žlučovitý, takže Arnošt od Jana nejspíš očekával, že z něj vypreparuje alespoň nejostřejší trny. Zatímco Arnošt připravoval grog, Jan si z nedostatku jiných podnětů prohlížel jeho přitažlivou a chytrou tvář. Kamarád byl o deset let starší, bílé vlasy s krátkým, gumičkou sepnutým culíkem neomylně identifikovaly čas jeho mládí. V šedesátých letech patřil mezi ty, kteří napodobovali hipísáckou revoltu a dlouhými vlasy nakopávali seriózní fasádu otců. Všude ve tváři měl nesčetně hlubokých vrásek, a zvláště kolem očí se mu promodrával obsáhlý bestseller neléčených křivd.

V Německu se teď prý přetřásá fakt kardinální otázka, jak by se měla jmenovat současná mladá generace. Jan pochopil, že ho čeká umrtvující nuda, ale mýlil se. Už si nepamatoval všechny ty nesmysly o generaci X, Y, Z, alfa, internetová, generaci dědiců, mileniánů i virtuálů. Jen brzy poznal, že bezpečnější než tohle vytisknout, by bylo kopat do kobry v sandálech. Co věta, to klacek strčený do sršního hnízda. Janovi utkvěly v hlavě hlavně myšlenky o přístupu mladých k zakládání rodin s dětmi. Jak jich polovina trčí i po třicítce doma u rodičů, kteří to zvládají jen za nezřízené konzumace antidepresiv. Navíc prý byla část mladých úplně vykolejená z bohaté nabídky cest k nalezení vlastní sexuální identity, tedy něčeho, co nikdo posledních milión let hledat nemusel. Jen si vybrat v hypermarketu nové doby, ale sarkastické šlehy typu, je libo hetero…, homo…, multi…, uni…, metro…, trans…se i dost konzervativnímu Janovi zdály přehnané. Ještě se mu vybavilo, jak si Arny všimnul, že vznikly nové shluky obyvatelstva, které rychle vytlačily tradiční rodinu. A tak jsou dnes všude k vidění druzi, partneři, přátelé a jejich život na hromádce a na psí knížku, potom si dají pauzu a vedou pro zpestření singl život, následuje masová bezdětnost, a když už konečně dojde na zázrak zrození, není mateřství považované za normální jev, neboť ho ženy zatížily nevídanou sebestřednou glorifikací. U poloviny párů následuje rozchod a pak dostihy v rozmazlování, z pedagogiky známé jako střídavá péče. Děti měly najednou čtyři i více babiček, bezpočet strýčků a nevlastních sourozenců, ale jen když si všichni neustále „užívají spoustu legrace“. Jan cítil, že jim granáty bouchají v dlaních, ale všechno bylo lepší, než donekonečna  omílat zítra jedu, zítra jedu… Další hodina  byla o penězích, půjčkách, galaktickém zadlužování, z toho si Jan nepamatoval nic, ale pak došlo na lásku a ta prý dneska nedokáže držet krok v konkurenceschopnosti pro nízkou návratnost investic, vysoké riziko, nejistý výsledek, a navíc bez sebemenší záruční doby. Z domu ji nevyhnali jen proto, že se hodila k dětem, ale jinak jdou strmě nahoru akcie kolektivních zážitků, sexuálního servisu, a hlavně se nosí ten nový týmový duch. Jan se smál jazykovému kotrmelci o hyperaktivních dětech, které jsou výsledkem hyperpasivních rodičů, ovšem k smíchu už nebylo, jak jsou  děti masově odkládány k spásným počítačovým hrám, a nikomu nevadí, že jde většinou o trenažery v zabíjení. V té souvislosti byl připomenut nedávný spor Arnošta s bezdětnou dcerou, která při jedné debatě o dětech zlostně odsekla, že děti mít nechce a nebude. Basta. Když namítnul, že se dneska mají lidé lépe než kdykoliv dříve, vzala ho útokem, že svět je prý dnes naopak stokrát složitější, pro starou generaci bylo všechno náramně jednoduché, na většinu problémů stačilo bouchnutí do stolu, dát si panáka nebo pár facek a bylo. Pokusil se ji přesvědčit, že štěstí je zdraví a rodina s dětmi, ale ona jen odfrkla, že ona je šťastná jenom s chlapem v posteli nebo sama ve vaně. Nešťastný otec už do ní nakonec jen bezmocně rýpnul, že jejím vrstevníkům vlastně stačí ke štěstí jen být online a na facebooku kolektivně očekávat svatořečení bezvýznamnosti. Dodatek, že ji má i tak rád, ho přesto od zatracení nezachránil. Pro ni tím definitivně skončil na dně oceánu po pás zalitý do betonu i se vším tím radioaktivním odpadem 20. století. Jenže otec chtěl mít poslední slovo, a tak přiložil svůj jediný politický názor, že k volbám by měli připouštět jen ty, kteří platí daně, a ona se ho roztomile zeptala, kde má tajně vytetovanou svastiku.

 V nějakém nestřeženém okamžiku si Jan nahlas položil otázku, kam se ze světa poděla největší pýcha západní civilizace – zdravý rozum. A Arny si bez přemýšlení postesknul, že ten se prý skrývá, protože na něj pořádali velkoměstští liberálové a právničtí meloucháři hony, které málem nepřežil. Jan na to dodal, že i světové zásoby pravdy se začínají povážlivě vyčerpávat, což vedlo   k převratnému objevu, že lež je vlastně taky pravda, jen kreativně upravená. Oba si na to připili, protože tohle cirkusové žonglování s myšlenkami a slovy měli na svých setkáních nejraději. Ovšem skutečným vrcholem večera byla ta narůžovělá štika na česneku s citronem, bazalkou a bílým Claretem.

A Jan by po ní málem zapomněl na to pojmenování  pro novou generaci, které bylo sice zkraje zklamáním, protože Arny řekl, že vlastně neví, ale pokračoval, že musíme doufat, aby to byla generace regenerace a ne degenerace. A když Jan zapochyboval, zda tohle někdo otiskne, přítel se jen řehtal a dodal, že nezaujatá objektivita je nuda, nikoho by nezajímala, takže čím kontroverznější názory, tím vyšší náklad.

„Copak ty na nich vážně nevidíš nic dobrého?“ řekl po chvíli zamyšlený Jan a pak s opilým a trochu přihlouplým patosem dodal, „nejsou to náhodou naše drahé děti?“

Až při odchodu se Arnošt najednou bez varování vyjádřil k jeho zítřejší cestě, že není přece normální, aby chlap takhle blbnul. Prostě jsou staří, mladá holka už jim nedá, dokonce se už na ně žádná ani nepodívá, všechno v nich skřípe, vrže, a sotva stojí  a ty pořád dokola rozplynula se, rozplynula se…Hovno, zdrhla ti, a jak tě tak pozoruju, ani se jí nedivím,“ a znovu se pobaveně rozchechtal.

 

 

 

Z mojí knihy    JEN ZÁBLESK

janpodesva.weebly.com