Když jsem byl dítě, tak jsem věřil, že ze světa neodejdu. „Můj život přece nemůže nikdy skončit,“ jsem se bláhově domníval. Čas se mi zdál dlouhý a věčný.

Chtěl jsem přeskočit půlrok, aby již byly prázdniny, rok, aby byly Vánoce. Jako mladistvému se mi zdál pracovní týden zbytečný. Čekal jsem jen víkend. To budou diskotéky, taneční zábavy a čaje.

Krásu jsem kolem nevnímal. Spíš opojení, vůně žen a soutěž ve fotbalu. Zdálo se mi, jako by čas se nehýbal. Vnímal jsem ho jako línou řeku, která teče v široké nivě. Oženil jsem se, přehoupla se třicítka a přišly děti. Jak rostly, tak jsem si začal uvědomovat, že se čas nějak zrychlil. Jako bych v autě zařadil vyšší rychlostní stupeň.

Dnes bych tam dal zpátečku. Jenže v životě tam není. Následovala čtyřicítka, padesátka. Někde jsem slyšel, že na základě výzkumů jsou lidé nejšťastnější po šedesátce. Myslím si, že je to tím, že konečně si uvědomili, že čas je nejdražší věc a nejde vrátit. Je víc než sůl. Začínají opravdu kvalitně žít. Vnímají to pěkné, co přehlíželi a všímají se věcí, co neviděli. Ráno vstáváme a noc je pryč, týden i rok. Snažíme se nasávat krásy přírody, milá slova, hřejivé doteky. Jsme rádi se svými blízkými, kamarády. Milujeme svá vnoučata, děti a partnera. Užíváme si života. Škoda. Mohli jsme tak žít dříve!