Foto

Tak zase někdy, Pepi....

3. 11. 2019

Tak zase někdy,  Pepi……

Vyšehrad je na jaře častým cílem mých cest do hlavního města. Procházím se po hradbách a pohled na Vltavu s plovoucími vyhlídkovými loďmi, na rozkvetlé stráně a siluetu Hradčan, zalitých sluncem, je pokaždé stejně dechberoucí.

Je neděle, trávníky jsou plné odpočívajících lidí; rodinky s dětmi, zamilované dvojice i samotáři s knihou, někdo na slunci, někdo ve stínu starých stromů.

Po chvíli vyrážím tak jako obvykle, na Slavín. Hřbitov je učebnicí historie dávné i nedávné. Setkávají se tu bez rozdílu všichni, kteří pro nás něco učinili, něčemu nás naučili nebo nás bavili svými uměleckými či sportovními výkony.

Toho hrobu jsem si letos všimla poprvé, i když je docela blízko vchodu směrem od katedrály. Je na něm kamenný míč a na desce prostý nápis Josef Bican. Hlavou mi proletí vzpomínka na našeho syna, pro kterého byl fotbal od doby, kdy se poprvé postavil na nohy, také smyslem života. Až do chvíle, kdy při zákeřném útoku protivníka byl zraněn tak, že už na fotbalový trávník jako profesionál vyběhnout nemohl.

Náhle vidím od vchodu přicházet vysokou postavu ve sportovním oblečení; kraťasy, červené triko a nové červené tenisky. Krátké šedé vlasy kontrastují s opálenou tváří. Není pochyb o tom, kam míří. Poodejdu dál, abych nepřekážela. Pán vytáhne z kapsy kraťasů svíčku a zápalky a  sklání se, aby ji zapálil. Chvíli ještě postojí a já zaslechnu tichý hlas : „Tak zase někdy, Pepi“. Mužské vyznání, které dojme svou prostou upřímností.

Odolávám pokušení pána pozdravit a pokračuji dál v procházce. Možná letos objevím i Waldemara Matušku, kterého jsem minule, navzdory nápadné kytaře na pomníku, jaksi nenašla.