Po odpolední přednášce odjel Karel na kolej. V pokoji byl jen Pavel a Petr. Ostatní už odjeli domů.

„Tak, kdy si zase někam vyrazíme? A s tou tvojí plzeňskou partou?” sondoval Petr.

„To já ti teď neřeknu. Tenhle týden určitě ne. Ani rande bohužel nemám. Přes víkend se musím učit. V pondělí ale zavolám Jardovi a dohodneme se. A co ty, Pavle?“ otočil se Karel na kolegu, který ležel na posteli se skripty v ruce.

„Jen běžte sami. Já jsem momentálně docela švorc. Potřebuju jet příští týden domů a doplnit peněženku.“

Petr mezitím otočil knoflíkem rádia. Z dráťáku se najednou na plné kolo ozvala optimistická Podéšťova melodie:

„Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé, na stožáry světa vyletí.“

 „Hergot lidi, kopněte do tý bedny, vždyť se to nedá poslouchat. Chci se učit,” doslova zařval ze svého kouta Pavel.

„No jo, ty nervózo,“ zasmál se Karel. „Když se ti tak ideově hodnotná hudba nelíbí, tak se jdu se taky radši učit. Už jsem proflákal dost času.“

Vzal si z police nad postelí Čepelákův elaborát s  daty a historickými událostmi a položil se na postel.

 

* * *

Honza Selinger s Vláďou přijeli až v pondělí rovnou do školy. Vláďa byl celý den zamlklý, přednášky sotva vnímal a rozpovídal se až při večeři v Zámečku.

„Co je s tebou, prosím tě, od rána si skoro nepromluvil,“ obrátil se na něj Vašek.

„Musím pořád myslet na mámu, zase se jí blbě dejchá. Je u ní sice ségra, ale ta má taky svou rodinu. Je to špatný. Škoda, že nejsem radši v Praze. Odsud jí moc nepomůžu.“

„A co otec, co ten dělá?“ zeptal se Pavel.

„Jo, otec. Ten je dávno v trapu. Naši jsou rozvedený.“

„Jo, to znám. Taky žijeme v Aši s mámou sami. I když se mi v Plzni docela líbí, tak bych byl kvůli tomu radši doma. Na rozdíl od tebe žádnou ségru ani bráchu nemám.“ Honza chtěl ještě něco dodat, ale místo toho plácl Vláďu přes rameno.

„Uvidíš, že všechno dobře dopadne.“

 

* * *

Nevlídné říjnové počasí donutilo Karla s Májou opět vyhledat pohostinné prostředí jejich domovské vinárny. Příliš se k tomu ale nemuseli nutit. Prostředí Krymu jim vyhovovalo. Toto úterý však sami nepřišli. 

Když starý pan Procházka uviděl zástup mládeže, který před sedmou hodinou vešel do zešeřelého sálu, nejdříve zkušeným okem přehlédl celý prostor, aby vyhledal vhodný stůl. Teprve potom zamířil ke skupině příchozích, kde uviděl Karla s Májou.

„Dobrý večer, pane Karle, dobrý večer vespolek. Asi budete chtít sedět všichni pospolu, nemám pravdu? Támhle je vhodný stůl, jen přinesu ještě dvě židle.“

Když po chvíli nesl k jejich stolu lahev vína, pomyslel si, kde asi na to všechno tento studentík bere peníze. A ta jeho holka, řekl si, určitě nemá ještě osmnáct. Jo, dneska je jinej svět, uzavřel své myšlenky do profesionálního úsměvu a položil lahev na stůl.

„Omlouvám se, pane Karle, že jsem se ani nezeptal, jestli budete u nás něco jíst.“

„Víte přeci, pane Procházka, že nikdy nejíme. Nám stačí ke spokojenosti vaše dobré víno a taneček. Jen nám přineste nějakou drobnost na zakousnutí k vínu. Třeba mandle.“

Co je mi vlastně do toho, řekl si vrchní v duchu, když odcházel od jejich stolu. Chodí, platí, chovají se slušně, tak co? To není moje věc.

Karel nad svými výdaji skutečně příliš nepřemýšlel. Jemu stačilo mít vedle sebe Máju, nebo pár kamarádů a bez rozmýšlení sahal do peněženky a platil. Ani si přitom neuvědomoval, jak rychle uložené peníze ubývají. Plzeňský bohémský život mu zcela vyhovoval. Občas si sice uvědomoval přetrvávající problémy v pedagogice a češtině, ale představa tanečků v Krymu a Májiny mansardy pokaždé převážila.

Petrovi se tento způsob trávení volného času s Karlem zalíbil. Byl Karlovi vděčný, že ho přibral do jeho plzeňské party. Problémy se studiem ho totiž nijak netrápily a ze všech šesti chlapců v pokoji měl jednoznačně nejlepší výsledky.

V Krymu byla opět celá parta. Byl tu i Vláďa, který se marně snažil odehnat od sebe až depresivní myšlenky na svou nemocnou matku. Jen Jardův přítel Robert chyběl.

„Půjdeme zítra k tobě?“ zeptal se Karel Máji při tanci.

„Můžeme, ale pod jednou podmínkou. Že budeš mít zase připravenou nějakou básničku.“

„Báseň je připravená, ale byl bych rád, kdyby to šlo už na sedmou. Abychom měli na sebe víc času.“

„Je to sice docela brzy, ale proč ne? Neřekneš mi ji už dneska?“ a Mája Karla políbila.

„To by nebylo ono. Premiéra bude až zítra. Už se těším.“

„Doufám, že nebudeš chtít jít ještě na Lochotín. Potřebuji jít dřív domů,“ zeptal se Jarda Karla, když se posadili. 

„Určitě ne. Rád bych se taky dostal domů trochu dřív. Ve škole máme docela fofr. Hned ráno mám dva důležitý semináře a pak přednášku u Čepeláka. O tu nechci přijít. Nevím, jak Petr a Vláďa, ale asi se jim taky nechce šlapat pěšky. Rádi bysme chytli ještě poslední autobus.“

„To je docela škoda, že budeme končit tak brzy ne?“ postěžovala si Mája při posledním tanci.

„Nejsme tu přece naposled. U tebe spát nemůžu a zítra ráno musím do školy. Jinak mě vyhodí.“

„Já vím, Karlí, když mě se ale s tebou tak pěkně tancuje.“

„Vždyť si můžeme zatancovat zítra u tebe, ne?“ a Karel se k ní naklonil a něco jí pošeptal do ucha.

„To jsme ještě nezkusili.“

„Ty jsi normální cvok,“ vyprskla Mája smíchy, až se okolní páry po nich podívaly.

„Nejdřív ty básničky a pak takhle tancovat. Kam na ty bláznivý nápady chodíš?“

„Už jsem ti přece jednou řekl, že jsi mojí múzou ty. Ale Májo, konec, nebo nám ujede autobus. Zítra tedy kde?“

„Tak v sedm u autobusu. Když se ještě chvíli projdeme, tak máme potom pořád času dost, jo?“

Starý pan Procházka pozoroval z povzdálí bavící se stůl a měl při tom rozporuplné pocity. Na jedné straně jim přál jejich mládí a nenucenou zábavu, aby nakonec převážil jeho, až kriticky otcovský vztah ke Karlovi, kterého si oblíbil. Jak mu to jde asi ve škole, pomyslel si. A kde na tak nákladný život bere peníze?

„Tak co, hoši? Co dnešní večer?“ otočil se v autobusu trochu ovíněný Karel na Petra a Vláďu.

„Dneska to bylo úžasný,“ řekl Petr. „Především jsem se nestačil za tu chvíli namazat. A celou tu dobu jsem tancoval s jednou buchtou, která byla tak skvělá, že jsme si dali nakonec rande. Asi mě nosíš štěstí, Karle.“

„To je fajn.  Ale kdyby si jen seděl a popíjel, tak bys asi neměl nic. Takže to asi nebude jen o štěstí.  Mě ale ovšem fascinoval Vláďa, kterej byl jako utrženej ze řetězu a dokonce se několikrát vyhecoval k tanci.“

„To jo,“ zasmál se Vláďa. „Až jsem se sám sobě divil. S Májou tedy ne, protože jsi k ní nikoho nepustil, ale s Evou a pak hlavně s nějakou holkou z průmky. Pěkná. Ale tak daleko, jako Petr jsem se nedostal. Potřeboval jsem si jen trochu vyvětrat hlavu.“

„Pánové, zítra ráno je seminář z pedagogiky a pak čeština s Klimešem. To bude zase něco. Zadek mám z toho staženej už teď.“

„No, a my máme po pedagogice zase Rádla. Nejsme na tom o nic líp,“ postěžoval si Vláďa.

„Snad nám ten dnešní alkohol a taneček zbystří rozum. A jsme doma, pánové, vystupovat,“ zavelel Karel.

 

* * *

Odpoledne zamířil Karel s kolegyněmi Katkou a Věrou rovnou do studentského klubu.

„Víte, že sedím takhle v hospodě poprvé s někým ze skupiny?“ obrátil se na obě děvčata, když se usadili ke stolu.

„Je to smutné, ale je to tak. Co si dáte dobrého?“

„Tohle přeci není hospoda, ale studentský klub,“ protestovala Věra.

„To máš jedno. Klub i hospoda. Točí tu pivo, dávají víno, vaří i kafe, tak co? Chybí tady už jen taneční parket a kapela.“

„Snad by si teď nechtěl tancovat?“

„Proč ne, tanec je přeci velmi příjemný způsob pohybu, ne? Těžko bych vás mohl takhle objímat ve škole. Na parketu je to docela legální. A když tady sedí takové dvě pohledné tanečnice, tak to láká o to víc.“

„A kde tenhle zajímavý způsob pohybu provozuješ?“ pokračovala Káťa.

„Kousek odtud. Na náměstí v Krymu.  Příjemné prostředí, dobrá hudba, dobré víno. Párkrát jsem tam už byl, ale zase ne tak často. Leze to trochu do peněz.“

„No, to my jsme bohužel ještě nikde tancovat nebyly,“ povzdechla si Věra.

„S vámi by to bylo určitě moc fajn. Asi bychom si to mohli někdy zkusit, ne?“

„Hele radši toho nech, nejsme tady kvůli tanečkům, pane učiteli, radši vytáhni ten svůj kurent, jak jsi sliboval.“

„Tady jsem napsal krátký text. Nejsou tam sice všechna písmena, ale většinou jo. To už jsem nezvládl vymyslet. Jen upozorňuju, že jsem přeučený levák a nikdy jsem se nenaučil pořádně psát. Natož v tomhle blbým písmu. Ale myslím si, že u klasáku dostaneme texty ještě horší. Tak se na to mrkněte.

Karel si nedělal s vymýšlením textu žádné problémy, jen přepsal do kurentu první sloku básně, kterou měl připravenou pro své večerní představení u Máji.

„Předpokládám, že jste se na to trochu podívaly.“

„Podívaly, pane profesore, podívaly. Ale nejsem o nic moudřejší, než před tím,“ řekla zkroušeně Káťa, až se rozesmáli.

„Víte co? Než budete číst, zkuste tady na papír napsat nejdříve abecedu, ať vidím, co všechno znáte. Ale jedno písmeno po druhém. Nejdřív A.“

Skoro hodinu probírali spolu všechny znaky abecedy. Karel jim opravoval pokřivené tvary písmen a namátkou je nechal psát jednotlivé znaky. Potom jim dal číst svůj text.

 

„Je to sice text v češtině, ale nehledejte tam háčky, ani čárky, kurent je německá abeceda a ty tam zkrátka nejsou. Už jsem v tom nepsal pár let a tak to není zrovna krasopis. Zkuste to.“

Věra se s textem srovnala přeci jen o něco lépe, než Káťa.

„Tedy Karle, z krasopisu máš ode mě za čtyři. To si psal v Krymu u vína, ne? Ale číst i takhle naškrábaný text, je pořád lepší, než jen biflovat abecedu. Jsi zlatej, že ses nám věnoval. Ale já už musím jít. Tady máš za kafe. Přeci ho nebudeš za mě platit. A ne abyste tady vy dva zlobili.“

Karel s Káťou osaměli. 

„Ještě jednou to projedeme, Káťo. A jednotlivá písmenka. A dáme si k tomu dvojku vína, ne? Aby to bylo příjemnější.“

„Karlíku, jsi moc fajn, že si se mnou dáváš takovou práci. Ale já ti to asi nemůžu nijak oplatit.“

„Prosím tě, co bys mi oplácela? Když jsem viděl, jak si byla na semináři nešťastná, tak mi to nedalo. To asi kvůli těm tvým krásným, červeným vlasům.“

„Ještě si dělej ze mě srandu. Tak jsem se narodila.“

„Ale Káťo, já si skutečně srandu nedělám. Ta barva je úžasná. Fakt. Na gymplu jsme měli holku, která měla vlasy podobné jako ty. A všichni kluci po ní jeli. To není handicap, to je přímo nádhera.“

A Karel prohrábl rukou její rusé, kudrnaté vlasy. Káťa se na něj podívala a pak, aniž by o tom příliš přemýšlela, nahnula se k němu a krátce ho políbila na tvář.

„Díky,“ řekla jenom.  Karel zvedl sklenku vína.

„Tak na ten kurent a na tvý krásný zrzavý vlasy.“

                                            

* * *

Karel sotva stihl autobus do Malesic. Když řidič uviděl ve zpětném zrcátku běžícího mladíka, ještě zastavil a otevřel mu dveře.

 „Díky,“ zasípěl Karel, sotva dechu popadaje.

„Nepůjdeme na chvíli do lesa, Karle, venku je docela pěkně.“ zeptal se Petr, který hrál s Vláďou u stolu karty.

„Nejde to, Petře, musím se podívat na dějepis a po večeři jedu zase do Plzně. Od sedmi mám rande.“

„S tou tvojí tanečnicí z Krymu? Pěkná holka. Kolik je jí, prosím tě. Vypadá na patnáct.“

„No, není jí o moc víc. V září jí bylo šestnáct. Nerad bych to dneska zmeškal. Její máma má dneska odpolední. Tak jdu k ní zase domů. A co ta tvoje, jak jsi ji nabalil v Krymu.“

„Snad dobrý, nevím, zítra máme rande. Abych se na to radši vykoupal.“

„Pochybuju, že to budeš potřebovat. Lochotín je sice na rande ideální, ale na ležení v trávě si musíš počkat do jara. V každém případě držím palce.“

Mája na Karla čekala u zastávky autobusu na Radčické.

„Na Lochotín je už pozdě, Májo. Půjdeme radši pěšky k městu, ne? Chci, abychom měli víc času pro sebe. Už je středa. Víš, že máme čas jenom do pátku.“

„A co vlastně chceš u mě dělat, no? Přiznej se.“ A Mája se k němu s potutelným úsměvem ve tváři přitiskla.

„Hádej, ty pokušitelko. Chci tě mít rád tak, jako posledně, říkat ti novou báseň a zapomenout na chvíli na svět a na celý pajďák.“

Karel teď sedí u stolu a dívá se, jak se Mája svléká. Ten pohled mu nemůže nikdy zevšednět.

„Básničku, Karlí,“ připomněla mu po chvíli dívka. Postavil se a vzal si papír s napsanými verši. Recituje báseň a Mája, která si sedla před něho, si ho přitáhla až těsně k sobě.

 

LEŽÍM A VNÍMÁM SVŮJ SEN

 

Utápím oči v modravém blankytu

Ležím a vnímám tvou tvář

Kolem které poletují tvoje vlasy

Jak babí léto

Ležím a vnímám tvá ústa

Nastavená k polibku

Ležím a vnímám tvé paže

Ve kterých je schoulená Láska

Ležím a vnímám tvé tělo

Kolem kterého poletuje touha

Ležím a vnímám tvůj úsměv

Který přináší sen.

 

Když doříkal báseň, posadil se vedle dívky.

„Tohle je tvoje nejhezčí básnička, Karlí.“

Uvědomil si, že je s touto dívkou nadobro svázán. Přitiskl se k ní, opět vzrušený a všemi smysly vnímá její blízkost.

„Ale teď ten tanec ne, přece si mi to slíbila,“ řekl po chvíli.

Mája se rozesmála a naladila v rádiu hudbu.

„Takhle nahatý tancovat v Krymu, tak by nám i to víno zaplatili, ne?“

Místo odpovědi ji k sobě přitiskl.

„Ještě máme skoro hodinu čas. A já mám připravenou ještě jednu báseň.“

 

NÁRUČ MILENCŮ

 

V náruči milenců usíná zvolna čas.

Polož se vedle mne, poslouchat chci tvůj hlas.

Políbím úsměv Tvůj i slzu ve tváři.

V paprscích měsíce tvé tělo zazáří.

V náruči milenců umírá zvolna hlas.

Řekni mi, milá má, proč tolik spěchá čas?

Podej mi svoji tvář, plášť noci skryje sen.

Teď se chci, má milá, milovat s tebou jen.

 

„Milovat s  tebou jen, milovat s  tebou jen,“ opakoval znovu.

Když posledním autobusem odjížděl do Malesic, docela vážně uvažoval o tom, jak se asi bude jejich vztah vyvíjet dál. Byl si vědom toho, že to takhle nemůže trvat věčně. Nebyl však schopen zříci se těch chvil, strávených v  jejím pokojíku. Nebo se věnovat se stejnou intenzitou i ostatním povinnostem. Sžíraly ho pochybnosti, jestli není jejich vztah založen právě na této, až neskutečné fyzické závislosti. Vzápětí však všechny pochybnosti zaháněl.

Byl si vědom toho, že zanedbává školu. Účast na přednáškách měl slabší, než ostatní. Ale odmítal myslet příliš dopředu. Cítil, že už sám není pánem své vůle. Svého rozumu. A už vůbec si odmítal připustit, že ta jeho černovlasá víla, která ho nesmírně fyzicky přitahovala, je jen šestnáctiletým, nevyzrálým dítětem.

* * *

 
 

 

                SKUTEČNOST, NEBO FABULACE?
 

 

Karel stojí před zrcadlem a dívá se na svou starou tvář se strništěm šedivých vousů. Tohle není bohužel žádná fabulace, pomyslel si, když vytáhl ze skříňky holení. To je realita. Čistá realita. Leda, že bych se zase podíval na chvíli za tu druhou stranu zrcadla, jako už mnohokrát. Tam bych viděl úplně jiné tváře.

Ale v té chvíli se zarazil a uvědomil si, že si ty dávné tváře už nedokáže dnes pořádně vybavit. Ani černovlasou Máju, ani kluky z kolejního pokoje. Dokonce si nemůže vybavit ani tehdejší, mladou tvář přítele Vládi, se kterým se dodnes pravidelně stýká. O jejich tvářích má skutečně jen mlhavou představu. Ta je živena pouze stránkami jeho deníku. Koho by v tom zrcadle času dnes vlastně viděl? Ještě, že to pro tenhle příběh není tak důležité, řekl si. Důležitá je však atmosféra těch let. Dokáže ji vůbec znovu oživit?
Možná však, napadlo ho vzápětí, že kdesi v hloubi podvědomí je ukryto cosi, se mu vybaví až ve chvíli, kdy bude před tou úplně poslední cestou ještě naposled bilancovat svou dlouhou životní pouť. Ale to mu nebude už nic platné. Co vlastně bude za tím koncem? Najde tam svůj ztracený Elýsion mládí, ke kterému se vždy tak rád vracel? Ty své Ostrovy blažených, vymezené v době jeho plzeňských studií zaprášenou ulicí Na Pomezí hned vedle škodováckých hal a později jedním malým pokojem ve studentské dívčí koleji?
Karel se nevesele dívá ven z panelákového okna na malý kus trávníku a parkoviště před domem. Pohled z okna v  deštivém čase není nikdy příliš optimistický. Obloha je šedivá, jako jeho myšlenky, po okenních sklech stékají kapky deště a představa déle trvajícího špatného počasí v něm vyvolává vzrůstající neklid a skoro až depresi a těžko splnitelnou touhu odletět s  tažnými ptáky někam, kde skoro pořád svítí teplé slunce a kde šumí jeho milované moře. Leč člověk je tvor nedokonalý a ke slunci a moři potřebuje především slušně vyhlížející bankovní účet a pak letadlo. Ptáci to mají jednodušší. Mávnou do vzduchu křídly, vylétnou k modrému nebi a zamíří si, kam jen je jim libo. Závidí ptákům tuto svobodu. Hned by letěl s nimi. Člověku tato schopnost chybí. Možná by stačilo na chvíli obejmout Petru a zapomenout na všechny starosti i na ten rozepsaný román, který ho přitahuje a dráždí zároveň.
Se vzrůstající nostalgií, podporovanou sklenkou Portugalu, se Karel dívá ven z okna do deště a představuje si čas docela jiný. Teplý a barevný podzim, v parku voní spadané, zetlelé listí, které se jak pestrá řeka valí do dáli až za hranici času. A on tím časem prochází, černé vlasy ho šimrají ve tváři a pestrá paleta spadaného listí tlumí dvojici kroků, mířících do ráje.
Prchavé obrazy dávného snu teď stékají v kapkách deště po okenních sklech, aby se pomalu rozplynuly v deštivé venkovní realitě. Byť všechny ty dávné tváře vidí dnes už jen v hodně rozostřeném zrcadle, své představy, pocity, které si vybavuje i po těch dlouhých letech, ty si v žádném případě nenechá vzít ani časem, který kolem něj ubíhá stále rychleji. 
Na chvíli se vrátil opět ke svému starému deníku a listuje jeho stránkami. Už je to dávno, co tyto své staré poznámky a verše vytáhl na světlo světa, aby si na chvíli oživil dávný čas starých příběhů. Pokaždé chvíli listoval zažloutlými stránkami a potom vše opět uložil k zapomnění spánku. Jednou však ten nostalgicky vonící starý svět nestrčil zpátky do šuplíku, ale pokusil se ho přenést do literární podoby. Netušil, jakým martýriem bude muset přitom projít. Ze starých poznámek, starých stesků, radostí, i životních zklamání se v  tvůrčích problémech zrodil, po několika cestopisech, text jeho další knihy „Pouť na horu Montsalvage.“
Ta cesta zpátky časem nebyla pro něj jen pohodová a úsměvná. Jeho pozdní literární aktivita mu často připadala při psaní jak bolestné sebemrskačství. Byl při tom neustále pod permanentním vlivem nových asociací a vzpomínek a mnohokrát musel text přepisovat a upravovat. Moc rád by nyní na tuto svou knihu navázal románem, který právě píše. Prochází jmény, prochází časem, a plní svůj příběh dalšími a dalšími stránkami.
Karel přemýšlí, jestli by měl být tento příběh věrným odrazem tehdejší skutečnosti, anebo raději jen pouhou fabulací. Není mu to vůbec jasné. Ale při psaní o tom příliš neuvažuje. Skloněný nad psacím stolem přemítá, jestli je vůbec možné na pozadí svého příběhu vzkřísit na chvíli k životu kolejní pokoj malesického Zámečku. Vzkřísit znovu genius loci dávno už neexistující, proslavené plzeňské kavárny Vídeňka. Zda se mu povede znovu rozsvítit světla starých lochotínských lamp, aby ozářila všechna jména i usilovný boj tehdejších studentů o nalezení svého místa v životě. Byla to skutečnost, nebo jen pouhá fabulace, to Karlovo totální podlehnutí lásce a svodům studentského života. To naprosté propadnutí lásce, která měla přednost před vším, co ho v  té době potkalo, s čím zápasil, před učením i před zodpovědností ke svému vlastnímu životu.
Mája, Milena, Káťa, Karel, nebo Vláďa. Jména, která v tomto příběhu dostávají svůj dávný obsah. Možná, že on, jako autor, těmto řádkům nakonec i sám uvěří, že se to skutečně takto všechno událo, že to není jen pouhá fikce, ale kus plného, šťastného i nešťastně zoufalého života. Života, který byl tehdejším jeho bojem s  nástrahami života, ale především bojem se sebou samým.
 
* * *