Věruš, Měsíc má u mě a i u jiných, jak jsem četla, mimo jiné i vliv na zadržování vody v těle a celkové tloustnutí, na lepší či horší spánek, na lepší či horší snášení operací a celkovou hojivost atd. Určitě mě někdo rád doplní. Ale houby při luna nuova bych si dala!

Jituško,kam chodíš na ty nápady ?Ta Tvoje múza je opravdu šikovná,napsat básničku jako tajenku,to je prostě super...

hezoučké a poetické

Pěkné vyznání,tomu by "oslovený "opravdu jen těžko odolával....

Je to tak, přátelé, Vendulku potkáte, promluvíte s ní a ona okolo sebe šíří moc příjemnou náladu, hezky se s ní o těchto věcech povídá.

Je vidět,že jsi moudrá žena a dobře Jituško víš,že cesta k srdci bývá někdy naprosto neschůdná,vidíš její cíl,ale nikdy ho nedosáhneš,když po té cestě kráčíš sama...Tobě ale bych moc přála,abys došla a byla vlídně přijata....

Kdo si hraje nezlobi...a na sudiho nemysli.

Možná se teď některé z vás na mě budou zlobit nebo řeknou, ať nemluvím do něčeho, co neznám. Ale mám z mnoha případů pocit, že si rodiče takhle své děti naučili. Chodí si jako důchodci přivydělat, dokonce si vezmou půjčku, šetří na sobě, a ty peníze dávají dětem a vnoučatům. Proč? Něco jiného je dárek nebo nějaký mls, vstupenka někam, ale pořád a pořád podporovat? Dali jste jim dar největší, život, vychovali jste je, připravili na život vlastní. Pokud si nenavykli brát plnými hrstmi už v mládí, a to naprosto samozřejmě, jako by to byla povinnost rodičů, neodloží vás pak, když už pro ně tolik nemáte, jako nepotřebné. Mám spolužačku, které teď zemřela v 86 letech maminka. Až na několik posledních týdnů, kdy po mrtvici už potřebovala odbornou péči, žila u dcery, stýkala se s vnoučaty, pravnoučaty, denní chod tam byl naprostou samozřejmostí a všichni věděli, že už od ní žádnou podporu nemůžou očekávat. Ale byla jejich, s nimi. V Řecku a myslím i v Itálii, Věrka mi to potvrdí, jsou staří lidé obklopeni rodinou až do smrti. Já jsem se starala, když jsi byl malý, teď se staráš ty a pak zase někdo o tebe. Že to tak u nás moc není? Bohužel.

Konečně Hanka. A pěkně a hrdě, to se mi líbí.

Dojemné,cítím za slzami smutku naději ,moudro a hloubku života...pěkně jste to napsala...

Tak to tě tedy fakt obdivuju!!! Já taky skoro denně jezdím. S manželem.Na kole.!!! A při opravě našeho věžáku jeden z dělníků manželovi kolo odcizil..Ještě,že to nebyla taková super motorka.Bolelo by nás to určitě víc.

Vy do těch romantických veršů, které tu jsou kolem, hodíte pěkně humornou nadsázku, ale to je správné, od všeho trochu!

Proto asi Bůh stvořil babičky a dal jim nejen láskyplné srdce,ale i dar poslouchání.V dnešní době neklidu a stresu,jsou babičky pro vnoučky nezastupitelné..Jen se o tom málo mluví....a Tobě by se Jituško nemohlo dostat většího ocenění,něž ta věta od vnuka...jste prostě prima dvojka...

Zuzanko,obdivuji tvou odvahu a chut cestovat timto zpusobem a dekuji za zajimavou a poutavou reportaz.

dik za recept určitě vyzkouším

Ráda bych jen dodala,že druhou členkou dialogu byla moje kamarádka Jituška Chodorová,které děkuji a která je "spolupachatelkou ",tohoto našeho rozumování....

My jeli do řecké Leptokárie asi o pár let později.Lehátkovým vagónem.Paráda.Doma jsme nastoupili,vagon v určitých místech byl přesunut na jiný vlak a jelo se dál.Válka pomalu končila a my zažili chvíle,kdy v Jugoslávii do vlaku-(a snažili se i do našeho vagónu )nakládali těžce raněné lidi.Silný,nezapomenutelný zážitek,který bych už nikdy nechtěla prožít!!!

Máš pravdu Jituško,jako ptáci musí odletět,,muselo odletět i léto.Snad podzim bude k nám milostiv a ještě dlouho nás bude obšťastňovat svým babím létem...pěkně jsi se rozloučila.

Paráda, Haničko, výlet i Tvůj cestopis - no jako vždy. Patřím mezi ty, kteří by se tam taky ještě (jednou) rádi podívali - neb Morava, krásná zem. My jsme jeli s klubem na výlet ve čtvrtek a taky paráda - počasí i památky. Ala

Pocitově s Vámi souhlasím, i když nejsem na takové duchovní úrovni jako Vy. Věřím ale v nejvyšší spravedlnost a pomoc. A ta funguje pro všechny, jedno, jestli je dána "profesorovi na vysoké" nebo "žáčkovi ze školky". Každý tu jsme na nějakou službu a podle toho se máme i sami vnímat, brát se jako fakt a mít se rádi. A k Bohu přistupovat doslova nazí. S naprostou přirozeností a poctivostí: Tady jsem, nevím si rady, pomůžeš mi? Nebo: Mám takovou radost, moc Ti děkuji. K tomu nevede žádný kostel a nařizované pokyny, které mnohdy spíš zastrašují než povzbuzují. A věřím, že ve své přirozenosti najdu tam Nahoře větší odezvu, než když se budu na všechny jenom usmívat, že je jako bližní hrozně miluju a posílám jim spoustu lásky, a budu jen ta skromňoučká křesťanka, abych toho náhodou nechtěla moc. Věřím, že mi rozumíte.