Můj tatínek byl prvorepublikový člověk. Své zásady nezměnil ani po únorovém převratu, který mu vzal majetek, práci a radost ze života. Když se v pokročilejším věku konečně stal otcem dvou děvčátek, sestry a mne, tak kromě toho, že jsme nesměly do Pionýra, trval na tom, že holky musí mít dlouhé vlasy, copánky.
Nosily jsme copy, svázané umně do houpaček. Česání vlasů a hlavně jejich sobotní mytí byl úkon, který vyžadoval čas a trpělivost. Jak jsem záviděla svým spolužačkám s kohoutem a mašlí! Své vlasy jsem vzala na milost, jen když se uplatnily v amatérské divadelní roli, jako byla třeba macecha v Popelce. Nepomohlo mi, ani když jsem v 6. třídě přinesla domů vši. Vlasy se ošetřily celodenním zábalem s "petrolkou" a zůstaly i nadále.
Když tatínek umřel, měla jsem za sebou 6. třídu. Po roce jsme se z maminčina rozhodnutí odstěhovaly na druhý konec Čech. Během 8. třídy jsem vyrostla o 10 cm a nepřibrala asi ani kilo. Mé copánky spolu s extrémně hubenou postavou budily posměšky místních chlapců. Nakonec jsme si, to už jsem byla v 9. třídě, prosadily, že se dáme přece jen ostříhat nakrátko.
Copy jsem měla schované v plátěném pytlíku doma. Když se začátkem 70. let začaly nosit paruky, vzpomněla jsem si na známého divadelního vlásenkáře z místa, kde jsem prožila dětství, a při letní návštěvě u pratety se s ním dohodla, že mi zhotoví paruku. Ta mi posléze přišla poštou. Byla jsem hodně zklamaná. Byla takřka neprodyšná a neseděla mi dobře na hlavě. Nosila jsem ji jen při výjimečných příležitostech, a to spíš jen "z hecu". Pod ní se skrývaly dávno znovu dorostlé polodlouhé vlasy.
Za několik let onemocněla maminka zhoubnou chorobou, která u ní byla nevyléčitelná. Po chemoterapii v závěrečné fázi jí vypadaly vlasy. Na varhanní koncert do kostela, kam jsme ji dovezly autem, jsem jí dala svou paruku, kterou jsem se snažila učesat nějak civilně, aby nebyla nápadná. Obě jsme tehdy však už věděly, že vlasy jí nepomůžou. Fotka s parukou byla její poslední.
P. S. Omlouvám se Zoje S. za název, podobný jejímu, zveřejněnému nedávno. Jiný jsem bohužel nevymyslela.
Zapátrejte ve svých albech, vyberte ty nejkrásnější fotografie a sestavte z nich svůj "Retropříběh". Tři nejzajímavější retropříběhy oceníme velkokapacitními flashdisky. Pravidla soutěže s názvem "Můj retropříběh" najdete zde. |