Ano, už je to přesně 25 let od doby, kdy demonstrace na Národní třídě v Praze odstartovala změnu politického režimu v Československu. Dnes žijeme ve svobodném státě a na stejné Národní třídě můžeme hlasitě vyvolávat své názory, aniž bychom se báli, že nás někdo praští pendrekem či dokonce odveze policejním antonem.
O 17. listopadu už toho bylo napsáno mnohé. Také o tom, co změně bývalého režimu předcházelo, kdo se o něj zasloužil či nezasloužil, zda nebyla revoluce až moc sametová, ale i o tom, co se v následujících letech v naší zemi povedlo, co se naopak nepovedlo, co se udělalo špatně či neudělalo vůbec.
Jak to vidím já
Dovolte mi několik vět o tom, jak těch uplynulých 25 let vidím já, a to uvedením obyčejných životních momentů, na které jsme tak rychle zapomněli.
Sametová revoluce mne zastihla v prvním ročníku Vysoké školy báňské v Ostravě, na jejíž ekonomickou fakultu jsem se dostal s odřenýma ušima. Rodiče nebyli členy KSČ, a lepší škola mi prostě nebyla doporučena (zda bych na jiné škole uspěl, nyní nehodnotím). Když to prasklo, hned, jak to bylo možné, jsme vyjeli s partou spolužáků za hranice, do Rakouska. První cesta přes čerstvě ustřižené ostnaté dráty nám doslova vyrazila dech, čisté rakouské vesničky, úchvatná pulsující Vídeň, plné obchody zboží, které jsme neznali… I tráva se nám zdála v té kapitalistické zemi zelenější.
Od té doby jsem byl v zahraničí několikrát, poznal jsem evropské metropole, ale i exotické země. Naposledy v létě s rodinou v Chorvatsku – jen s občankou a bankovní kartou, hranice jsme prolétávali bez jediného zastavení. Svobodně jako ptáci. Pamatujete si, jak to bylo před pětadvaceti lety? Devizové přísliby, vyjádření zaměstnavatele, ROH, dobrozdání domovní správy…
Nudný banán
Před třemi dny ohrnovala má sedmiletá dcera nos nad banánem. Prý je děsně nudný! Tak jsem jí - po vzoru svých rodičů a s vědomím blížícího se výročí - začal vyprávět o tom, co jsme jako děti jedli my a co tehdy pro nás ten nudný banán znamenal! Bylo to úzkoprofilové zboží, které bolševik nakoupil a dovezl jen před Vánoci. Aby měl klid.
Myslím, že nudné je dnes samotné nakupování. Projíždíte kolem regálů a nakládáte, na co máte v tu chvíli chuť, co se vám líbí, anebo co je ten den „v akci“. Nic se nemusí shánět, vlastně ani do toho obchodu nemusíte vyjíždět, stačí si objednat zboží přes internet. Prostě nuda jako banán! Pamatujete si, jak se nakupovalo před pětadvaceti lety? Nebylo vůbec nic, žádná nuda, ale mnohdy pěkné drama.
Změny na první pohled
Když jezdíváme třikrát čtyřikrát do roka na chalupu do Beskyd, pokaždé si všimnu, jak se města a vesničky pomaličku mění. Přibývá opravených chodníků, mnohé obce jsou propojeny cyklostezkami, i v malých vesničkách si děti hrají na vynalézavém dětském hřišti. Fasády domů září novými barvami, z okenních parapetů „tečou“ barevné muškáty, všude čerstvě posečené zahrádky a dokonce i příkopy před domy. Jako kdysi v tom Rakousku má už i tráva dokonalou barvu. No, však si jistě dobře pamatujete na to, jak vypadala vaše obec před pětadvaceti let. A jaký vzduch jsme dýchali...
A pořád nadáváme
Každý sice vidíme svět jinou optikou, přesto ovšem nelze nevidět, co všechno se v naší zemi změnilo k lepšímu. Jenže nám se pořád něco nelíbí. Nadáváme, když má tramvaj minutu zpoždění, když se nový smartphone na chvíli zasekne, když v nejbližší samoobsluze nemají bazalkové pesto, když se auto před námi nerozjede na křižovatce dostatečně rychle, když nás někdo předběhne u lékaře, když si nemůžeme vybrat večer vhodný pořad ze čtyřiceti programů, když slunce pálí více, než by mělo, anebo prší zbytečně krátce.
Nadáváme na své šéfy v práci, nadáváme na úředníky, na politiky, nadáváme na prezidenta. Jsme pořád s něčím spokojeni, aniž bychom si uvědomovali či spíše chtěli uvědomit, jak jsme se měli před pětadvaceti lety. Demokracie se rodily desítky, někdy stovky let a my chceme všechno hned. Nadáváme, aniž bychom sami šli s kůží na trh, vzali zodpovědnost na svá bedra, šli k volbám, zapojili se do dění ve své obci...
Ono by také mnohdy stačilo méně nadávat a více si život užívat. Kdybychom místo každé nadávky řekli někomu jedno milé slovo, bylo by na světě hned veseleji.
Já osobně také s mnohým, co se v této zemi událo, nesouhlasím. A také s mnohými politiky (včetně prezidenta), kmotry a tuneláři.
Přesto jsem přesvědčen, že jsme prožili dobré čtvrtstoletí. A já doufám, že aspoň jedno je ještě přede mnou. A že bude ještě mnohem lepší než to uplynulé.
Přeji všem svobodu a hodně zdraví, aby si ji mohli užít!
