Jmenuji se Marie. Bydlím v Mariánských Horách. Moje životní číslo je 5. Pětku má i číslo domu, ve kterém žiju. Tedy má 23, po úpravě na jednomístné číslo je to 5 nebo 2 + 3 = 5. Jen pro doplnění, tak se upravují čísla v numerologii. Byt v 1. patře také nese číslo 5. Mariánské Hory jsou jinak Ostrava 9 a já se narodila v měsíci září. Zřejmě to nejsou náhody. Správné adresy si mě vždy najdou.
Dům, ve kterém jsem začínala svůj samostatný život měl také číslo 5. Byt byl po babičce, jak jinak, Marii. Byl to byt prvorepublikový, nikoliv měšťanský, bez velkého pohodlí, ale pro zamilovaný pár po svatbě byl výhrou. Tam jsem si přinesla z porodnice své první miminko a bylo nám tam dobře, i když přiznejme, že bez koupelny a teplé vody to přece jen nebylo ono.
Když se schylovalo k druhému dítěti, zahájili jsme tažení o nový přístřešek. Nebylo to nic jednoduchého, ale zdařilo se. Čerstvý potomek byl vynesen (nejel výtah) do 14 (1 + 4 = 5) patra čerstvě kolaudovaného domu na Fifejdách, což byl velmi nezvyklý název pro nové sídliště a snad s sebou nesl odkaz na pastviny, které se tu kdysi rozprostíraly kolem Ostravy.
Dům měl číslo 2795, což po zredukování dá opět číslo 5, které je mi předurčeno. Byt mezi nebem a zemí byl prostorný, umožňoval výhled do všech světových stran, a to až do Beskyd, vzdálených téměř 50 km, a celého širého okolí. Ve velké dáli se daly tušit i vrcholky Jeseníků. Nebe nad hlavou bylo vždy otevřené a světe zboř se, skýtalo uprostřed města i pohled do hluboké hvězdné propasti. Dům zvící malé vísky, při svých takřka stu domácnostech, také skýtal různá překvapení.
Poté, co oba kluci odrostli a jejich pokojík zel prázdnotou a odloženými věcmi, rozhodli jsme s mužem změnit hnízdo v koruně výškového paneláku za pohodlí nízkého patra bez výtahu. Zastesklo se nám po klidu cihlového domu, jehož vchod střeží pozorné oči sousedek a jejich pejsků. A tak jsme se ocitli ve čtvrti Mariánské Hory, v ulici Ludmilině, pojmenované po české kněžně Ludmile, babičce Václava a Boleslava, jehož ulici nalezneme v blízkém sousedství, zrovna jako ulici Přemyslovců a Korunní, dávající tušit přízeň bývalých starostů k dávným časům.
O vesničce původního názvu Čertova Lhotka (Diaboli vila) se píše už v roce 1367. Ví se také, že ještě v roce 1848 patřila k panství Hukvaldy. Ale v 90. letech 19. století zaznamenala spolu s Ostravou a jejím uhlím velký průmyslový, řekli bychom, boom. Z chudé zemědělské vesnice se rázem stalo prosperující městečko, dostalo název Mariánské Hory (Marienberg), už v roce 1907 si vysloužilo povýšení na "Město"a začalo se dle toho chovat. Na mírném návrší vyrostl ne kostel, ale Chrám Panny Marie Královny a v jeho sousedství Chlapecká a dívčí měšťanská škola. Její honosná budova slouží dnes Ostravské univerzitě. Úzké uličky se záhy změnily na široké a pohodlné "bulváry". Zrodilo se město Mariánské Hory.
A ty jsou teď i mým domovem. Ulice Ludmilina je přímo nabitá energií. Je to veselá a živá ulice, tvořená staršími pastelově omítnutými domy, jimž vévodí kostel a vnáší do ní klid a harmonii. Ke kostelu přilepené hřiště pro umění lukostřelby zajišťuje pocit bezpečí a snění o dobách dávno minulých.
Ze zdí hudební školy se derou tóny všech barev a odstínů a ty se nakonec ztratí ve vítězném pokřiku hráčů ragby na sokolském hřišti pod mými okny. Za rohem, to už na ulici Korunní, je radno vstoupit do nenápadných dveří pravé francouzské restaurace. Z precizně připravených typických i originálních jídel francouzské kuchyně se Vám budou blahem přivírat oči a uvěříte, že se tu její majitel a zároveň šéfkuchař chystá ulovit Michelinskou hvězdu.
Pro mě jen potvrzení toho, že jsem opět na správné adrese. Pohled z okna na neklidné stromy zlátnoucí podzimem mě v tom utvrdí. Je mi tady dobře.
|
