Stopařka z Moravy

Číst takový příběh o zatoulaném koťátku. které si samo našla "paničku je jak pohlazení po duši. Já jednou šla do útulku, abych si vybrala kočku, protože má bývalá odešla za Duhový most. Ještě jsem se nestačila rozhlédnout a už u mě byla malá černá kočička a hned mi skočila na lín. Když sis mě vybral, budeš ta pravá. Mám ji už 8 let a výborně si rozumíme.

Kočička měla štěstí, že narazila na dobré lidi, u kterých mohla zůstat. Moc hezky jste to napsala. :-)

Čtivý příběh a fotka kde je "stopařka"stulená do srdíčka s kamarádem je úžasná !

Zojo, o kočičkách bych mohla dlouze vyprávět. Jsou od pejsků povahově velmi rozdílné, nedají se tak snadno " zmanipulovat", jsou své. Hezky napsaný příspěvek , vtáhla jste mne do děje, díky.

Ta zelená v očích ...Zelenoočka tulačka. Je to taky hezké, když už pomalu přestáváme být rodiči zodpovědnými za děti a oni nás berou tak trochu shovívavě.Snad jen si přejí stejně jako my abychom byli stále duchem mladí,než budou oni odpovědní za nás. Sousedka dostala od dětí jokšíra, za dva roky po mrtvici a nehybné ruce se o něj starat neuměla.O sebe se ještě postará.Naštěstí si ho syn vzal do Prahy a nemusel do útulku.

Hezký příběh, kočky jsou prima.

Když jsme ještě bydlely s maminkou v jižních Čechách, byl život našich tamních venkovských koček bez rozdílu krátký. Ztráta beze stopy, přejetí autem, zlý soused. Ale ten krátký život měly volný a šťastný. Bytové kočky v Praze žijí relativně dlouho, ale zatím mají také smutné a strastiplné konce. A protože je nyní všem třem už hodně let, pomalu se to zase blíží...