Sedmdesátá léta. Velmi studený březen, sobotní večer. To bývá dost zájemců o taxík a dnes je sychravo, trochu jako v listopadu. Na Hanspaulce mě staví starší pán s krabicí v náruči. Ráda zastavuji, ani jsem nevěřila, že tady v devět večer ještě někoho potkám.
Pán usedá a ptá se, jestli ho zavezu do veterinární nemocnice za Prahou, až někde v Jesenici. Veze těžce nemocnou kočičku. A protože pro děti a zvířata mám slabost, hned souhlasím. Neví přesně, kde to je, ale kamarád veterinář mu poradil, kam se má obrátit. Jedeme přes celou Prahu, já se trochu vyptávala a pán ochotně vyprávěl: "Kočička je nalezenec, včera večer jsme ji našli na zahradě. Vypadala docela zuboženě, a tak jsme ji se ženou vzali domů a nakrmili. Dnes ráno se nám zdála nemocná, zašli jsme za sousedem veterinářem. Ten zjistil, že kočka je několik dní po porodu, proto je tak vysílená, a možná má někde koťata. A také nám řekl, kdyby začala krvácet, musí okamžitě do nemocnice na operaci. Vrátili jsme se domů, kočičce udělali pelíšek v krabici a šli obcházet sousedy a zahrady, jestli nenajdeme opuštěná koťátka, ale nikdo nenašel. Kočka spala celý den, žena se na ni chodila dívat a najednou uviděla, že kočka má pod sebou loužičku úplně černé krve. A tak jedu, manželka telefonicky zjistila, kam mám jet, a dokonce nás tam očekávají."
Po příjezdu do veterinární nemocnice kočku odevzdal lékařce s dotazem, za jak dlouho si má pro ni přijet. Paní doktorka odpověděla, že déle než dvě hodiny to trvat nebude, ať si počkáme. Pán se dost bezradně na mě podíval, hned jsem nabídla, že samozřejmě počkám a to čekání nebudu účtovat. Byl mi vděčný, na jedné sestřičce vyprosil pro nás dvě kávy, a tak jsme čekali. Začal vyprávět, jak žijí se ženou sami, syn je lékař, před deseti lety zůstal v Anglii, dokonce se tam oženil a má dvě holčičky. Ani je ještě neviděli, ani za ním nemohou a on jen občas zatelefonuje. Po necelých dvou hodinách vyšla lékařka s odoperovanou kočkou ještě v narkóze a se smutným úsměvem sdělila, že velkou naději nám nedává, a jestli kočička přežije do rána, dopadne to snad dobře. Cesta do Prahy proběhla skoro beze slova.
Dojeli jsme hodně po půlnoci a sotva jsem zastavila před domem, vyběhla paní a hned se ptala, jak jsme pořídili. Potom se sama nabídla, že ráno zavolá, jak kočička přežila noc. Domů jsem jela plná myšlenek, jak jsou lidé rozdílní. Někdo nepomůže ani zraněnému na ulici a tady dva staří lidé se ujali nemocné kočky a ještě vydali nemalé peníze na její záchranu. Moc jsem si přála, aby se paní opravdu ozvala. Druhý den dopoledne telefon - "Bohužel, nedopadlo to dobře, kočička nepřežila. Ale mám ještě jednu zprávu, dnes ráno nám sousedka přinesla koťátko, které našli už před dvěma dny ve sklepě a celou dobu ho zachraňovali, jestli ho chceme. Oni mají psa a tomu se nelíbí nový člen rodiny. To víte, že si ho necháme, a jestli pojedete někdy kolem, zastavte se."
Opravdu jsem se tam asi za týden zastavila a skoro se zamilovala do krásného kocourka, kterému několik hodných lidí zachránilo život.
Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
